Jan Trávníček: „… řada jeho písní je neobvyklá jak svou strukturou, jež záměrně nerespektuje zaběhlá pravidla“, „… experimentálním popem posouvá hudbu dopředu. Je totiž úplně jiný než všichni ostatní.“… „v jeho případě si připadáte, že jste svědky skutečného umění.“

ID: Pustil jsem si na jeho profilu Spotify mmjn. album „At Least For Now“ z roku 2014, zajímalo mne, zda v současnosti vybočuje ze standardního soundu jednou, nebo dvěma písněmi. Nikoliv, ten chlap je kovaný soulový chansoniér tělem a duší forever. Na to, že se učil hrát na piáno po barech a nějakým způsobem i na ulici, pakliže jeho technika hry i harmonické postupy vykazují klasické vzdělání – tak to klobouk dolů, pane Clementine, máte to piáno hodně v ruce. A jeho životní příběh je tak příznačný – pro člověka, který věří jako jiní v Boha, že je dobré být především sám sebou i bez bot. Tleskám!!

ID: Je to překrásné album. Skvělý a citlivý popis autora článku!

Soustředil jsem se na vyzrálé beklajt kytary v nahrávce, spíš používání folkových „strojků“. Protože Kacey Musgraves to nehraje ve studiu osobně, ale podle videa tu zjednodušenou formu ovládá, ví jak na to sáhnout a nestalo se to zrovna včera, k tomu se dlouho, předlouho zraje. Vypadá to jednoduše, ale je to pro folkaře příšerně těžké sladit až na hranici samozřejmosti, jakože brnkačky, chytlavý kytarový riff (strojek) a zároveň do toho v jedné osobě pustit v kotrapunktu s jiným cítěním beatu zpěv, což se v nahrávkách Deeper Well děje. Právě tahle kombinace dělá z Boba Dylana Boba Dylana, nebo z Vladimíra Merty Vladimíra Mertu. A moc takových interpretů není, co to zvládají bez kompromisu na beklajt jako na úrovni studiových hráčů z Nashville… jen prostě trsátko a švihat to přes struny, jako ta naše česká folková Superstar. Kacey Musgraves taková je. A tu Sade v Lonely Millionaire slyším, to si holka docela troufá, i když se o to vůbec nesnažila 🙂

Honza Balušek: Díky za pochvalu, ale recenzi jsem fakt nepsal já.

ID: Omlouvám se panu Parikrupovi, nějak jsem na to včera v noci špatně viděl a dnes už nezkontroloval. Opravím.

ID: Katarzia / Dosť… dobře, tak umělkyně se zabývá ponurnějšími náměty, ale rozhodně se nejedná o nějakou hurá akci, aby bylo s čím vytáhnout na pódium a stylizovat se do poměrně laciné role posla špatných zpráv, dávat naději vyžaduje mnohem více talentu, než se zapojit do klubu prvoplánových deprivantů. Katarzia má nabito ostrýma a nezaznamenal jsem, že by polevila a vytvořila nějakou vatu, že by udělala kompromis, je to vlastně borka. Takže snadnou cestu nehledá. Ona se zabývá především plnohodnotnou lyrikou ve svých textech – jak jen to je možné s ohledem na mantinely, které vytváří zhudebněná poezie. Mně osobně velice sedí, že formát jejích textů není láskapáska, ale něco, co svědčí o vrozeném talentu pro zvukomalbu. A to je samozřejmě vzácná věc, díky Katarzii poezie, ať již ryzí nebo zhudebněná, stále žije!

musicserver@cz: Některé vaše komentáře jsou snad lepší než naše články. Je moc příjemné občas číst v komentech něco jiného, než že nás miluje, protože jsme jeho oblíbence pochválili, nebo že jsme debilové, protože jsme jeho oblíbence nepochválili. 🙂

ID: Hele díky, takto otevřený projev Vaší přízně mě samozřejmě velice potěšil. Jsem tady, protože už téměř zoufale hledám nějaké normální místo pro život na sítích, kde se lidi nervou jako psi, kde zbytečně nehejtujou všechno z principu a kde se pohybuje docela hodně, především hudebně zasvěcených, i když zakuklených borců – jakože tady jsou a občas vystrčí růžky. A tohle Musicserver je a doufám že navěky bude 🙂

Jan Trávníček: „Ovšem propásnout Becky Hill, to by nám Ivan Ducar, coby jeden z nejvěrnějších čtenářů a komentujících na musicserveru, asi neodpustil.“

ID: Ne, to bych neodpustil a nejspíš ani nepřežil 🙂 Takže velké díky za depeši z Uherské říše Vám oběma! 👍❤ Ale stejně si myslím, že podle všeho co vím, tak nejen já, nejen Big Boss, ale docela hodně lidí si i díky Musicserver postupně zamilovalo tu vřelou energii Becky Hill, protože tady nejde jen o zpěv jako to umí Barbra Streisand nebo Sade Adu, nejde jen o to vypadat jako Claudia Schiffer – jde o to světlo v duši, které umí vyzařovat jen ti vyvolení. A budou to dělat stále lépe, dokud jim neselže hlas jako Stevenu Tylerovi, jen jedním směrem. Na Headliner o Becky napsal v srpnu Lukáš Rešl taky prima článek, nešetřil chválou a poprávu, ale já si to stejně nejraději přečtu od člověka, o kterém vím, že nebude lakovat, že se nenechá uplatit srdcervoucím pochtíváním (nebo zadáním) a když bude třeba, sekne drápem 🙂 Viděl jsem Becky v klipech, a ty mám obecně ze všeho nejraději dnes už napříč všemi žánry, viděl jsem ji na dálku v klubech, na menších akcích, ale pod širým nebem s početným publikem – to je všechno jinak a velká výzva, v otevřeném prostoru je domácí půda především pro rockovou hudbu. Není jednoduché potvrtdit pod širým nebem, když slavík jenom trylkuje. Tak snad Becky potvrdila 🙂

ID: Tak především – tohle má k rapu docela daleko, je to jasná fúze elektropopu a spíš nesměle rapované konverzace. Kdyby to bylo jen na Marpovi, asi by si to zadeklamoval klasicky s nějakým zvučným beatem, ale Lenny mu v tom zabránila melodickým trylkováním se svým rockově lyrickým cítěním jako betonová zeď. „Klenoty“ jsou promyšlená a propracovaná hudební kompozice, producent to má dobře v ruce a jsem rád za experimenty v podání Lenny a sedí mi její počiny směrem k fúzi, které se mají tvářit jako nesmělé, ale ve skutečnosti Lenny na Marpa nasazuje jako ostřílený soupeř v oktagonu. Lenny předvádí, že má na takový risk pořádné koule – a docela mě překvapila. Do zajetých kolejí svého soulového chrapláku se může vrátit už dalším songem, ona určitě ano, ale ještě bych si vyslechnul třeba i nějaké další její (jejich) společné počiny směrem k fúzi. Protože tudy cesta vede! A díky za překvápko 🙂

Z pozdějších článků…

ID: Co může do komentů člověk napsat jako kočka obranářka, když její matka, která se okolo roku 1980 vrátila ze studií a pobytu ve Francii s přetextovanou Cabrelovou písní „Zamilovaná“, způsobila otřes na hudební scéně… a každý se do ní zamiloval, a každému klukovi se španělkou změnila život. Lenny se usměje a je to tam – vidím Lenku Filipovou, odzbrojeno 🙂 ❤

Štěpán Lípa: První její CD bylo dobré, teď se cpe někam, kde ji to nesedí…

ID: Dejme jí čas. Zrovna včera jsem viděl na ČT art malé klubové vystoupení „Doupě Lenny“ a nevím, jestli je zrovna ona předurčená k tomu, aby dělala pódiové show. Proto by měla jít především cestou videoklipů a fúze s jinými žánry, jako to právě udělala, kde by vyniknul ten její senzační chraplavý dojezd na tónu, který občas do nějaké fráze propašuje. Je to jakoby maličkost, ale ježí se při tom chlupy 🙂

ID: No paráda! 🙂 ❤ Ale nečekal bych ten odvážný počin, a ani nevím, zda se jedná o jeden z prvních pokusů o fúzi country a rapu jako vůbec, od Marpa. Překvapil. Každopádně to má dobře promyšlené, když vyrazil zprodukovat svoje revoluční (country) album právě do Nashville, protože právě tam pokuřují své doutníčky a čekají na pracovní příležitosti ti nejlepší nástrojoví hráči na světě. A že je to na nahrávce sakra znát. Autorka napsala svůj text z mého pohledu ideálně, nemá to chybu, je tam dobře promyšlený počet postřehů a zbytečně jimi neplýtvá, aby kvůli počtu znaků chválila nebo rejpala. Marpo nasadil rap do sloky necitlivě a nechápu, proč mu v tom zkušení chlapi z Tennessee nezabránili nějakými tvůrčími nápady, v podstatě zmlkly doprovody, jen bum bum, což není nic kreativního ála Eminem, je to jako byste nasypali do kafe omylem sůl. To nevadí, Marpo se nebál začít experimentovat na cestě neprošlapané s tím velkým oříškem, protože country vzdoruje jiným než popovým fúzím dokonale, a ten, kdo to zvládne, si zaslouží metál od amerického kongresu. „Uvidíme, co přinese zbytek nahrávky“… podpis, a říkám, že to bude dobré, protože z Nahsville ještě zmetek nevyšel, na to jsou tamější studioví hráči a producenti příliš dobří, než by si pošpinili jméno špatným výkonem. Samozřejmě, že to aranžuje jejich člověk, to není práce nikoho z Česka, kde se zpravidla napodobuje jejich rukopis. Ale v dobrém.

ID: Sjel jsem to na Spotify… skvěle, Marpo! Tohle bude lítat éterem, uslyšíme to na semaforech z vytuněných bouráků 🙂 Deska není žádný kompromis Marpo vs. Country, o hudbě ani nemá smysl polemizovat – ta je promyšlená, zaranžovaná, odehraná a zmásterovaná v nejvyšším levelu Made by Nashville, ať už to v základu hrál, anebo dodatečně retušoval kdokoliv ze studiových hráčů; ale ani Marpo se neutopil v tvůrčím prostředí country saloonu, zůstal raperem a užívá si to po svém, jak je zvyklý… jen tomu dává více duši a velice dobře zmáknutých textů (bez mlácení hlavou o zem jako chlapci z Warner). Je to česky bez anglických šrapnelů, je to rap a je tomu rozumět i na plné pecky, nic se nekroutí jako meluzína v komínu. Tleskám! Tleskám! A ještě jednou tleskám! 🙂

ID: Country je určitě bělošská hudba, která vznikla na kořenech přímočarého, jednoduchého černošského blues, které postupně harmonicky zkomplikovala a rytmicky zjednodušila, a podle toho, kdo se původního country dále chytnul, vznikaly různé výrazové styly… a že jich je. Bluegrass a později Newgrass jsou už v podstatě především sílící nástrojové exhibice. Ze všech těch pokusů o definici Beyoncé country mi nesedí ani jedna, včetně její vlastní – Beyoncé prostě jen použila esenci country, aby světu dala znovu najevo, kdo je to Beyoncé a co si může jako hudebník dovolit, podobně jako při „zjevení“ alba Lemonade (a zejména výtvarného pojetí doprovodného filmu). Může si toho dovolit hodně, není o čem diskutovat.

ID: Je toho hodně, ale zajímá mne Tip týdne – Lauren Watkins. Chce mladá garda interpretů, jako je Lauren, jen zkopírovat 1:1 formát moderního country, které stejně nepřekonají, tak jako to dokázala s popovou fúzí zamlada Shania Twain? Nebo přijdou s něčím do rvačky… jako to zkouší Marpo? Jsem zvědavý a těším se, co tenhle rapper ukáže na svém zfúzovaném country albu. Kéž by svými „pěstmi“ prolomil betonovou zeď, to by bylo něco!, výcvik MMA a Nashvillská squadra studiových hudebníků se bude hodit 🙂

Tomáš Parkan: Myslím, že tyhle interpretky jsou už mnohem dál, než byla Shania Twain, nehledě na to, že ta prosadila teprve až ve chvíli, kdy začala fúzovat country s popem za asistence rockera Mutta Langa. Jestli se u někoho Lauren inspirovala, tak u Kacey Musgraves, ale ještě předtím, než ta začala pronikat tolik do psychedelie. Na druhou stranu Kacey už je dneska takový hudební úkaz, který zmíněnou Shaniu dávno invencí překonal.

ID: Zdravím Vás, Tomáši, já respektuji každý názor, který používá i „generační argumenty“, a než bych se začal přít, začnu raději zkoumat důvody a přemýšlet, co bych z takové výměny názorů vytěžil pro svůj vlastní rozhled. Generační argument je z mého pohledu způsob popírání reality ve stylu „král je mrtev, ať žije král“. Nesrovnával jsem Shaniu Twain s Lauren Watkins, protože srovnávat druhou nejslavnější a nejúspěšnější interpretku country music hned po Dolly Parton, což byla především veleúspěšná autorka mnoha hitů, s nějakým současným „hudebním úkazem“ ani nelze. Shania Twain změnila postavení country music v historii svojí revoluční fúzí, Kacey Musgraves a potažmo Lauren Watkins se pokouší zařadit do standardního proudu kopírováním zaběhnutých pořádků, tedy zatím. Já jsem si dal načas se svojí odpovědí z jediného důvodu – projel jsem asi padesát videoklipů, abych zjistil, zda můžete mít pravdu s tak odvážným tvrzením, jako že někdo ze současné mladší generace je s invencí mnohem dál, než „nějaká“ Shania Twain. Zatím není, protože u ní nešlo jen o invenci, ale i charisma, skvělý hlas, fyzickou krásu, realizační tým a přeji si, aby někdo brzy překvapil a byl. Například Marpo! 🙂 A mimochodem – Lucie Vondráčková s producentem Markem Vossem vyjela do éteru v roce 2022 s country hitem „Kolikrát“ v ryzím stylu Americana, a zvládla to na jedničku, video se natáčelo na Floridě; kam se na ni hrabe nějaká Lauren Watkins nebo Kacey Musgraves. Jenže v tomhle našem státě platí „velice významný“ úzus – kopat do Lucie Vondráčkové za každou cenu 🙂 Já jsem tehdy zajásal a hlasitě ji podpořil.

Existuje mužské tělo s pindíkem a ženské tělo s pipinkou, gender je stav mysli (a nikoliv tělesný orgán, paní Bohdalová) a je úplně jedno, kolik zavedeme škatulek stavů mysli, to je každého osobní věc v jakémkoliv směru, který s tím může souviset – až na boření tradičních hodnot a významu tradičních pojmů v lidské společnosti od nepaměti až po naši, v určitých směrech ztřeštěnou dobu.

Takže Awards, neboli ocenění, se odjakživa udělují v hudební oblasti separé pro mužská těla s pindíkem a pro ženská těla s pipinkou. Měla by se pouze zavést dodatečná kategorie pro úchyly. Úchyl je podle Ivana někdo, kdo žije v genderově netradičním stavu mysli, ale dělá to jedině proto, aby se mohl zviditelňovat ve společnosti a zpestřit si tak svůj jinak placatý život, nebo ospravedlnit užívání tvrdých drog (ono to spolu docela souvisí). Jestliže někdo žije v genderově netradičním stavu mysli a nedává to podezřele okázale najevo, ať si dělá naprosto co chce, já několik takových případů znám a jsou úplně v pohodě. Jen bych je nerad viděl s fousama a v dámské toaletě na Eurovizi, to bych si dal odstup.

PS: Jinak ať jdou všichni aktivisté s genderovými kvótami na cokoliv do háje. V hudbě jsou stejně genderově čistokrevné baby nejlepší ve všech směrech, až na sem tam nějakou výjimku zženštilého heterosexuálního chlapa, nebo vyloženě homosexuála. No a co jako? Budou pršet žáby?

ID: 📖👍 Článek je super. Jackson a Prince přátelé nebyli, panovala mezi nimi řevnivost – někdo říká, že ze strany Princeho, ale já to vidím spíš na Jacksona, protože hudebně na svého rivala neměl, zatímco Prince se pohybovat uměl sakra dobře.

musicserver: Z dokumentu z natáčení We Are The World to ale spíš vypadá, že mnohem větší drama queen byl Prince, kdežto Michael se jevil až nenormálně normálně. 🙂

ID: NJN… jenže já bych ty přívlastky naopak prohodil – co je nenormálně normálního na tom, když se chronický platonik Michael Jackson chtěl slavným ženám jako např. Elizabeth Taylor nebo Diana Ross, které nikdy do postele nedostal, jen je romanticky adoroval, až chorobně fyzicky podobat a povolal si pro takový svůj záměr plastické chirurgy, kteří ho vybělili a patřičně upravili skalpelem? Zatímco Princemu prošla ložem celá řada krásných a slavných žen, často o dvě hlavy vyšších. Prince rozhodně transsexuál ani jinak vybočený gender nebyl, byl to extrémně nadaný hudebník, především kytarista, a ve vztahu k ženám erotoman, pódiový showman, kde jakýkoliv převlek je unisex ve smyslu viktoriánského divadla (kde nesměly hrát ženy). To je ale jejich osobní věc, pouze jako veřejně známé osobnosti byli Jackson a Prince zdrojem fiktivních příběhů, mezi které počítám i účelově stvořené filmové dokumenty pro lepší byznys, pro zájmové skupiny investorů v showbyznysu. Kdeco a kdekdo je ověnčován superlativy podle školních návodů tvůrčího psaní nebo obecně tvorby, protože se počítá s tím, že lidé se sloní pamětí už vymírají a mladší generace nemá čas řešit nějaká fakta a nepřesnosti Who is Who. No však ano. My starší jsme taky milovali iluze a leccos neřešili. Jen po stopadesáté rád zopakuji, že články Honzy Trávníčka jsou cool, protože se toho nebojí a když už se pokusí (občas) lavírovat, alespoň se začne o své názory (občas) prát, druhý na jeho místě by se nechal čtenáři zastrašit a podřídil se jejich touhám, neřkuli choutkám. A to je právě Musicserver i se všemi svými vadami na kráse jako módními pihami, hurá! 🙂

Filip Pešta: Michael a Prince přátelé byli, jen o tom nikdo nevěděl. Spíše se popichovali, ale vzájemně se uznávali. Lenny Kravitz o tom krásně hovoří v rozhovoru se Zane Lowe :))

ID: Ahoj… já to mám od člověka, který se s Princem osobně stýkal, jedná se o londýnského producenta elektronické hudby. Je to Afrobrit jako poleno, žádný bílý teoretik. Nepodléhej mediálnímu obrazu Michaela Jacksona, to je jiný svět rádoby pravdy, celá hollywoodská garnitura producentů a herců milovala Prince. Navíc ti dva nehrají stejný žánr, Jackson je popař, Prince je soulový mág a kytarový hráč.

Honza Balušek: „Čím se skladba stala tak nečekaně oblíbenou? To nikdo neví.“

ID: „Too Sweet“ je parádní song… asi v polovině po prvním nájezdu na refrén s typickým přechodem do výšek a harmonickou gradací jsem si přepnul na „Rolling in the Deep“ od Adele, abych něco porovnal. Tak možná proto Hozier nečekaně zabodoval, protože někdo před ním už s podobně vystavěným songem dobyl celý svět. I když v mírné variaci na známé téma, song je to každopádně parádní. Není důvod rejpat.

ID: Ty tři roky intenzivní práce na novém (prvním) albu jsou v případě pětice (podle mě čistokrevných) rockových bomberů z Meredith Hunter sakra znát – v případě pilotního tracku a videoklipu „Wolverine Song“ určitě, je to celkově precizní práce po všech stránkách, kterou se zařadili do celosvětové první ligy takto znějícího soundu – protože nic objevného Meredith Hunter nepředvedli, ale zařadit se mezi nejlepší je samo o sobě hodně vysoký cíl. Pro začátek… a hodně štěstí na další pouti! 🙂

Pustil jsem si na Spotify jejich album „Proud to Be Different“ do sluchátek, jakože koštnu další jednu nebo dvě skladby. Nechal jsem to dojet celé a pak si to pustil znovu přes všechny bedny s volume doprava.

Meredith Hunter: Těšíme se! 🤘❤️ Moc děkujeme za naprosto nejkrásnější recenzi, která přímo pohladila naše muzikantske duše a zlehka načechrala naše ega 🤗 Doufám, že se někdy potkáme na koncertě a budeme ti moct zahrát live ☝️😉 Přejeme ti krásný den, nám jsi ho už dnes projasnil jak to jen šlo ❤️

ID: Taktéž děkuji za přání hezkého dne chlapíkům z Meredith Hunter (1969!) ❤️ Chtěl jsem pohladit Vaši duši, protože si to zasloužíte. Mám rád, když někdo prohlásí, že tři roky „intenzivně makal“ v oblasti hudby a pak to ukáže a svoje slova potvrdí činem. Asi se někdy na Vaší koncertní akci potkáme, protože jste na seznamu nejen Apple Headliner, ale taky mém seznamu pro nákup lupenu 🙂

ID: Super, konečně skvělý tah!! ❤ … jak výběr velice talentovaného autora a interpreta v jedné osobě, tak i rozhodnutí zrušit národní kolo Eurovize a ponechat nominaci na velkých hráčích v zákulisí. Tenhle princip přesně odpovídá povaze prestižní soutěže s velkým marketingovým dosahem, jako je Eurovize. Ta se od dob minulých zcela proměnila – tam už není slabých nebo silných účinkujících, jak se letos ukázalo, vyhraje jen ta nejlepší, komplexní show, nelze to předem domluvit nebo zfixlovat.

Z dřívějších článků…

ID: ADONXS má velký potenciál, pozorně sleduji jeho hudební počiny, i když první album obsahovalo songy tak trochu na jedno brdo. Ale to neva, Adonxs hledá, a kdo hledá, ten najde 🙂 Možná měly jeho songy z prvního alba záměrně podobný outfit – aby se posluchačům jeho značka a rukopis lépe vypálily do hlavy. Možná teď, po vypuštění prvního alba, začne být různorodější. A to by bylo fajn.

A protože na Headliner byl umístěn článek Petry Divoké, který mohu bez diskuse podepsat, rád bych zde připojil i tento odkaz, ačkoliv moje „poznámky pod čarou“ neobsahuje.

Petra Divoká: „Po loňské kritice kvůli průhlednosti hlasování Česká televize letos poprvé přistoupila k výběru reprezentanta na Eurovizi 2025 jinak. O tom, že Česko bude ve švýcarské Basileji zastupovat slovenský zpěvák Adam Pavlovčin, rozhodl proces zahrnující zahraniční odborníky i cílený výzkum mezi mezinárodním publikem.“ atd.

Vyjádření spokojenosti pod slupkou arogantní povýšenosti. Aneb blbé kecy forever 🙂

Dua Lipa dělá spoustu věcí průměrně – a proto má velkou šanci získat obrovskou posluchačskou základnu především mezi fanynkami s civilní existencí, které se s Lipou mohou ztotožnit a napodobovat její image dokonce v několika různých směrech. A to je důležité, dokonalost se bez pláče a studu napodobuje těžko a podprůměrnost nikdo napodobovat nebude, to je byznys pro nevystajlované outsidery. Cesta středem je široká jako pobřežní pláž Copacabana, všichni se na Vás dívají.

Myslím to v dobrém, ale chci to vyslovit přesně. Myslet něco v dobrém a říkat to přesně je voda a oheň. Na Youtube začínala Lipa podobně, jako dnes spousta českých kandidátů na stage v showbyznysu – vykrádáním portfolia již slavných osobností a překvákáním coververzí osvědčených hitů, protože neměla kde splašit vlastní autorskou tvorbu. Tohle počínání ovoce nepřineslo a tak začínající Dua prubla SoundCloud a zakuňkala tam nějakou ultimátní vatu. Ale vypadala albánsky dobře, což v roce 2012 znamenalo pro jednoho znuděného rybáře talentů (Bena Mawsona) dost na to, aby zaseknul háček a vykašlal se na svoji šedivějící retro klientku, Lanu Del Rey.

Dosavadní kariéra děvčete Dua Lipa je signifikantní pro Novou vlnu elektropopu – spoustu věcí dělá průměrně, ale jejich celkový součet a možnosti blafování, které nabízí život na sítích a zveličování významu nastřádaného počtu lajků, kterými neznačkuje patníky jen ohař s rodokmenem, ale i jezevčík bez papírů – tak tenhle novodobý integrální systém úspěchu, provázený především zkreslováním a expresivním nadsazováním významu pojmů jako je příběh nebo rap, je naše společná budoucnost, už definitivně bez možnosti restartu k jejímu továrnímu nastavení (toho od Pánaboha na počátku Vesmíru). A já osobně jásám, protože konečně dožívají poslední dinosauři v branži zvané showbyznys, začínají šišlat poslední mafiáni z různých gangů, jako je OSA, a všechno bude odteď jinak – u Svěráků se přestanou točit dotované celovečerní filmy, pojedou se na vlastní náklady videoklipy vhodné k lajkování na YouTube, a sem tam za odměnu proběhne velká aréna pro členy gangu „O2 Bílý králíček“, kterou dvakrát do roka (nebo pětkrát?) zacáluje ministerstvo kultury. Tohle půjde, když už se na to J.V.Matýsek na konkurenčním serveru provokativně zeptal. Paráda! 🙂

ID: V Roxy bude narváno 🙂 Napsat reklamní text v třetí osobě množného čísla je pochopitelně půvabný experiment nějakého českého pisálka. Český jazyk není majetkem LGBT+ komunity, není to židovský jidiš a není to ani německý jazyk, které oslovení v třetí osobě používají bez ohledu na gender. Jinak mně je to jedno – pokud budou takovéto manýry prosakovat jen do „Tiskových zpráv“ 🙂 Jakoby nestačilo to podělané přechylování cizokrajných ženských příjmení.

Ladislav Soukup: Velmi divné psát o tzv. nebinární osobě v množném čísle. Buďto má autor zjištěno, že Nemo se identifikuje jako tzv. multigender, nebo to je nějaká partyzánština, nebo dokonce recese.

ID: Nebinární mají to onikání jako bonus bez vysvětlení (nikoliv onkání v jednotném čísle, což je v podstatě v jidiš i němčině urážka, způsob jak člověka ponížit). Ale pro mě je to prostě germanismus z první republiky a vnímám i to množné číslo v našich krajinách hanlivě, způsob, jak si dát odstup. Ale chápu Vaši poznámku, Ladislave, protože když někdo není On ani Ona, tak nejspíš to budou Oni, nic jiného prostě jazyk nenabízí. Ale ve skutečnosti je takový člověk „Nikým“ a nelze použít On ani Ona. A asi proto bylo po ruce „Oni“. Jelen z toho nejsem, ale trochu přes čáru s těma komplikacema to mají „Oni“ 🙂 Zajímavé je, že v němčině nebo jidiš to nikomu uši rvát nebude, i když v Česku se také onkalo a onikalo – ale tihle lidé hnojili trávu zespoda už před cca 80ti lety.

Ladislav Soukup: Nejsem na to odborník, ale když se nedá použít on ani ona, tak proč nutně množné oni, proč ne prostě ono?

ID: 😁 Tohle se Vám povedlo, to je už jasný výsměch. Na Fb Live Nation to tam v diskuzi řeší nějaká jazykově vzdělaná žena, taky se ohradila proti neurvalému zacházení s českým jazykem.

„The Conflict Of The Mind“ – skvělá píseň, škoda jen toho přemrštěného nánosu reverbu, ona toho nemá zapotřebí, je dost hodně zajímavá i bez toho. „Your Blood“ (youtu.be/_kVSFFaD5io) s efektováním jako přes kopírák, i když o něco méně pohřbené. Aurora je skvělá, její studioví hráči jsou skvělí. Ale ten producent by potřeboval lepanec, je to určitě chlap, nějaký maniak, co rozfofruje všechny prachy za krabičky někde v Music-City 🙂

Všichni vědí, že těch nových hvězdiček, chlapců i děvčat, je už pro vnímání a zamilování se celkem nezvladatelně hodně. Ale přesto i mezi tou elitou se najde pár vyvolených, kteří přirozeným způsobem nabízejí více „šperků“, než ostatní. Aurora mezi vyvolené patří – když řekne, že v písních hledá důvod, proč západní civilizace ztratila srdce a duši, a že to bude hledat, tak jí věřím, její procítěný, ale i promyšlený přednes o tom nelže, je to bez pózy, výraz v očích není falešný. Nejde o jedinou písničku, jako je „The Conflict Of The Mind“, dosavadní tvůrčí série je konzistentní, i když moc nerozumím tomu, proč u zmíněné písně je první minuta zpěvu a posléze mezihra dost divně rozšlapaná nějakým šišlacím efektem. Asi to tak má být a mně ujel vlak, nebo co 🙂

Hmm… lupen za 220,-? Že bych si udělal výlet a dětinskou radost? Asiatky se mi jako holky vždycky líbily a od té doby, co na nebi showbyznysu zazářila Hyuna, tak je žeru bambusovými tyčinkami. Jak je možné, že mají v těle tolik thrash metalové energie, když hrajou jen uslintaný pop? 🙂 A když běží Miss Universe, pořád hledám, kde jsou ty čínské krásky s balón(k)ama a dvoumetrovýma nohama jako na Instagramu. Asi pudu.

Pustil jsem si klip… a je to originální sound. Nevím, jak zbytek tvorby, ale tohle zaujalo. Martin Zeller je evidentně macho se sytým, čistým barytonem, což je parádní a stále méně vídaná vloha a image pro frontmana rockové kapely, řekl bych. A změním paleček na srdíčko ❤ protože Zeller ani jednou rockově nezachrochtal, aby zvýraznil svoje pocity „při umírání tónu“… raději přidal na síle hlasu, což je operní technika zpěvu 🙂

Doufám, že po 22. dubnu přinese Musicserver nějaké ohlasy z akce a především zvukový záznam skladby „Ostravské proluky“ z pera zvukového experimentátora Iana Mikysky, tahle techno fúze v kombinaci s šestinotónovým harmoniem bude „maso“, skladba inspirovaná moravskoslezským regionem podél Ostravice, z centra do Vítkovic, tedy místy, kde jsem strávil téměř celé dětství a dospívání. Anebo nebude, protože. Miroslav Beinhauer je excelentní klavírní virtuos, umí zřejmě cokoliv, ale za mne především Chopina. Alois Hába je komponista, jehož operní i nástrojovou tvorbu lze hodnotit se smíšenými pocity – byl ambiciózní, toužil po originalitě, ale tvořil pro interprety s problematickou technikou, rozuměno primitivní. Citoval jsem zasvěceného člověka.

No páni… a ten Chodůrovo klarinet je boží! Takže z Toma Jonese Martin Chodůr odbočil tak trochu k Franku Sinatrovi. A opět velice řemeslně zdatně. Po minutě a třiceti vteřinách skladba deeskaluje „z hluboké vody do bazénu“, ale Martinovo pohotové a famózní sólo na klarinet s Vámi zatočí jako při hře na slepou bábu – zapomenete kde jste a co jste chtěli říct, tak hodně je to Benny Goodman! 🙂

Ono se snadno řekne láska páska – a tady to trochu zavání, jenže zlidovělé songy takové jsou, účel světí prostředky. Můžete být třeba Vítězslav Nezval… ale když se řekne Jó třešně zrály, sladký třešně zrály – tak to znají všichni, od malého dítěte po seniory, od špačka po komunisty 🙂 Zlidovělé songy jsou kategorie sama pro sebe a Martin Chodúr je velice talentovaný a vyzrálý hudebník, zpěvák i nástrojový hráč, ne nadarmo si na něj Karel Gott dával majzla, když s ním odmítnul svého času zazpívat duet. Že by se Mistr tehdy něčeho zaleknul – nebo si pomyslel, že Martin to antré mezi elitu po vítězství v Superstar zvládne i bez mediálního požehnání samotného Pana božského? Možná 🙂

„Žánrově spojuje slovenské texty s pop-soulem a s prvky elektronické hudby.“ … Tak tohle jsme nedávno probírali s producentem elektronické hudby ve vztahu k muzikálové scéně. Článek je přínosný v celém rozsahu, i když jazzová zpěvačka Zuzana není, jak sama sebe nejspíš vnímá a v roce 2010 se stala „Novou tváří slovenského jazzu“. Slováci jazz neumí, stejně jako černoši nezvládají houslové koncerty, a Laco Déczi je Maďar. Kdysi hrával dobře, skoro jako Miles Davis, ale neměl jeho talent na pohyb a famózní improvizace v prostoru diatonických stupnic, což je na tvorbu melodické linky mnohem náročnější, než v rámci pentatonických stupnic, jako to dělá většina rádoby „velkých jazzmenů“, kteří ve skutečnosti stupnice jen přehrávají odshora dolů a naopak a samozřejmě strašně, ale strašně rychle! 😃 😃

Vzhledem k tomu, že samotná píseň je rozmlžená, minimalistická poetická črta na osm řádků s několika repeticemi, připadá mi opět velice atraktivní, jak Kateřina Spacek dokázala tohle úsporné „haiku“ převyprávět do svého brilantního kratičkého příběhu o oplzlé touze, o dvojím druhu lásky – současné nebo ideální, a o tom, že nic jako dokonalost neexistuje. Tleskám. A tenhle poslední střípek věty je podle mne leitmotivem celého článku více, než samotný singl „Baby Blue Movie“. Jednak proto, že nikdo nikdy o „dokonalost“ neusiloval – lidé usilují jen o to být lepší, než někdo jiný, a pouze to vítězství v duelu považují za „dokonalost“. A druhak proto, že jsem zkoumal a objevil jiný song Cigarettes After Sex „Pistol“, kde se ve videoklipu zjevuje Léa Seydoux (Život Adèle) ❤ ❤ Píseň je taky o touze, o stýskání a zřejmě o načas pohřbené lásce toho druhu, jak ji chápe Gonzales – jako „skutečné uspokojení“, ať už to myslel básník jakkoliv, a někdo o tu lásku znovu prosí beze slov. A pokud má tohle vypáleno v pohledu někdo jako Léa Seydoux, už není kam uhnout, jen ustrnu a čekám, až kobra zaútočí.

ID: Tentokrát a Týrám jsou na albu best(ovní), texty i hudba!

Vašek Duspiva: MGK z Wishe 😃 To je nějaká nová móda, přecházet z rapu na rock?

ID: Jedná se o fúzi, nikoliv přechod. Hudební fúze jsou základním kořením pro vývoj současných trendů, je to pro mladou generaci jeden z mála způsobů, jak se odříznout od nátlakového jednání všelijakých skuhrajících dinosaurů a zkostnatělých zájmových skupin. Mimochodem – anglikanismy, včetně tzv. matlání a rozbitého frázování v českých textech, nejsou przněním českého jazyka, ale jazykovou fúzí mladé generace, která odmalička vyrostla ve vzdělávacím systému, který s EN pracuje na úrovni rodilých mluvčích ze strany pedagogů – na rozdíl od starší generace, která se EN učila až na „stará kolena“ a musí tak ve své hlavě řešit generační dilema – dát mladým obrazně přes držku, aby se nedopouštěli vlastního vývoje, nebo se k nim raději přidat, uznat ztrátu intelektuální dominance a hrát jejich hru? Dinosaurus nemůže celý život kvákat a na stará kolena se naučit štěkat, aby se dostal do proudu současného vývoje. Když si uvědomíme, jak používali český jazyk a frázovali zpěváci nebo hudebníci za první republiky, tak nová vlna v šedesátých letech je proti tomu hudba z marsu, ty archaismy, přechodníky atd. jsou dnes směšné… no a tatáž hudba z marsu ze šedesátek je směšná například pro někoho, kdo si říká Grey256, odmalička nasával EN s plnohodnotným západním přízvukem a vytváří nový generační slang. Ten kluk má koule. Klempířovi už koule jen visí – jak nám sdělil v televizním přenosu na Andělech a uronil slzu řevem do mikrofonu 😃

Jen bych se rád přidal k autorovi v jakémsi jeho obecném a přesném hodnocení Norah Jones. Protože já jsem byl jejím ultra skalním fanouškem a debutovým albem „Come Away with Me“ jsem se okolo roku 2002-3 pokoušel neúspěšně zadávit, poslouchal jsem její skladby ve dne v noci a vnímal ty neortodoxní harmonické tahy. Čas to s dalšími alby postupně odvál – a zbytek napsal v závěru svého článku Ondřej Hricko. Kouzlo Norah Jones vyprchalo, Visions není odrazem soulové duše Norah Jones, která nasadila svoji laťku hned zkraje na rekord. A v těch třiadvaceti ho dala a už nikdy nezopakovala.

A mimochodem – přibližně ve stejné době, kdy Norah Jones debutovala svým prvním albem, tak vtrhla na hudební scénu také britská, velice dravá soulová zpěvačka Joss Stone. A že to byla pro Norah konkurence jako brno 🙂

Popíjím dopolední kafe… text článku je zjevně doslovným překladem amerického reklamního marketéra. Přemýšlel jsem, že bych si vylepšil trochu znalosti současné angličtiny, protože oni tam superlativy zjevně povýšili na běžnou součást hovorového jazyka. Takto třaskavá směs lingvistických manýrů nemůže pocházet z dílny ani toho „nejnájemnějšího“ českého publicisty, i kdyby mu z USA zaplatili letenku v nějakém projektu SpaceX. Všichni víme, že Ben Affleck to umí v dobrém příběhu rozbalit a Jennifer Lopez to v béčkových filmech (s hvězdným obsazením) vždy slušelo. Ona je totiž extrémně smyslnou ženou s přidanou hodnotou pro latinskoamerický tanec, nebo hereckou vatu. A to Benovi prokazatelně stačí, aby snášel její ženské manýry 🙂 Já ji mám docela rád, protože nějaké trumfy v ruce drží, ale ptám se, kde jsou ty fúze hudebních stylů, o kterých se v článku mluví, kde je ten fenomenální hudební zážitek, který údajně stvořila doma v kuchyni a překračuje hudební konvence, kde je nějaký ten ryzí příběh z osobních vztahů s Benem, pokud jejich vztah na 99% vždy definoval jen sex-appeal této hispánské ženy vamp? Nebo se pletu? V rámci PR kampaně na album „This Is Me…Now“ vyběhnul videoklip „Can’t Get Enough“, kde se odehrávají průměrné taneční scény, skutečně jen průměrné i na její poměry, už to byla v jejím podání žhavější podívaná. Takhle nějak si představuji jistou událost v O2 aréně, která nás čeká v polovině září tohoto roku.

Pořád chodím okolo hráčských ekvilibristik Balzarova tria a zasvěcených pěveckých exhibic Dana Bárty jako Williamsova „Kočka na rozpálené plechové střeše“. Chci to mermomocí napsat stručně, protože to bude asi jediný způsob, jak se postavit složité věci. Štěknout. Napadají mě dva štěky: Pokud na Musicserver visí v jednom proudu glosy na téma trashmetal a zároveň Balzarovo trio s Bártou, kteří mají svojí jazzovou i lyrickou „literárností“ ambice spíš na Pullitzera, než na Anděla… tak to už tady mohou být i články z operní scény, proč ne 🙂 A druhak – songy RBtrio & Bárta mají žánrově podobnou strukturu, jako produkce Milese Davise z raného období po odchodu ze studia na Julliardu. Ano. Takže buďto posluchač chápe, co je to Bebop a vyhledává tyhle složité fúze, nebo ne. Nic mezi tím. Já tuhle formaci chápu a mám ji velmi rád, stejně jako mám rád skvělý pop 🙂

Jonathan Culler: Literárnost mimo literaturu

Markantní rozdíl zde není patrný z toho důvodu, že teoretická díla odhalila to, co bývá v nejjednodušší podobě označováno jako „literárnost“ neliterárních jevů. Vlastnosti, jimž se často přisuzovala literární povaha, se ukazují být rozhodující rovněž pro neliterární diskursy a praktiky. Diskuse o povaze historického rozumění si například za model vzaly to, co spočívá v rozumění příběhu. Je příznačné, že historikové neprodukují vysvětlení, která by se podobala predikčním vědeckým vysvětlením: nemohou doložit, že existuje-li X a Y, nastane nutně i Z. Ukazují spíše, jak jedna věc vyústila do druhé, jak došlo k vypuknutí první světové války, nikoli proč se to muselo stát. Modelem pro historické vysvětlení je tedy logika příběhů: způsob, jakým příběh ukazuje, jak k něčemu došlo, přičemž výchozí situace, její vývoj a výsledek jsou spojeny tak, aby vše dávalo smysl.

Modelem pro historickou inteligibilitu je stručně řečeno literární narativ. My, kdo slýcháváme a čteme příběhy, jsme schopni bez problémů říci, zda osnova je smysluplná, soudržná nebo zda příběh zůstává neukončen. Pokud se literární i historické narativy vyznačují týmiž modely, na jejichž základě se dá určit, co je smysluplné a co lze považovat za příběh, nemusí hledání rozdílu mezi nimi znamenat pro teorii ožehavý problém. Podobně začali teoretikové tvrdit, že v neliterárních textech, a už se jedná o Freudovy psychoanalytické kazuistiky nebo filozofická díla, hrají důležitou roli rétorické prostředky, jako je metafora, u nichž se předpokládalo, že jsou pro literaturu rozhodující, zatímco v jiných typech diskursů byly považovány pouze za ozdobu. Tím, že teoretikové ukazují, jak rétorické figury formují myšlení také v jiných diskursech, upozorňují na silnou literárnost uplatňující se ve zdánlivě neliterárních textech, čímž se rozlišování mezi literárním a neliterárním komplikuje.

Nicméně skutečnost, že tuto situaci popisuji tak, že hovořím o objevení „literárnosti“ neliterárních jevů, naznačuje, že pojem literatury nadále sehrává svou roli a je nutné se jím zabývat.

Abychom si rozuměli – Kim Petras nahrála nové EP celé o sexu jako doprovodnou kulisu pro osobní použití v domácím prostředí, nebo se to bude pouštět na plazmě v čekárnách nějakého luxusního pražského bordelu? Účelově pojatý sex jsem jednou zažil, majitel firmy mě v dobré víře a za odměnu přibral na noční jízdu Prahou, skončili jsme ve vyhlášeném smíchovském dómu s lampičkami, ale se mnou nic nebylo, nic se nepohnulo, i když to stálo patnáct litrů na osobu. V „čekárně“ se ve skupinkách po čtyřech předváděly slečny, na plazmě se hrálo něco jako od Kim Petras a protože jsem nereagoval a v pudu sebezáchovy duše pil jako duha, jedna si mě sama vybrala. A pořád se nic nedělo, žádný pokus nezabral, slečna znervózněla, začala být trochu naštvaná. Takže jsme nakonec prokecali hodinku za patnáct litrů. Ty prachy by se daly utratit rozhodně lepším způsobem, a to nejsem gay 🙂 Jen si myslím, že tu konečnou fázi sexuálního dobrodružství má člověk spojenou s něčím jiným, než na co láká Kim Petras s „pěkně vytvarovanou pusou“. Předpokládám, že se jedná o Kim Petras a nikoliv její nafukovací repliku… kterou připomíná.

Tomas Stary: tak, rekneme si, ze slovaci delali vzdycky lepsi pop… tak proc se o nej ochuzovat… a ano, inteligentni pop je vrchol… ciste teoreticky se domnivamm, ze tohle umeji pouze v anglii…

ID: OK, jen přidám alternativní pohled na cs vs. sk pop – Slováci dělali výborný pop, ale Karel Svoboda, Petr Hapka, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Václav Neckář, Hana Zagorová, Jiří Korn, Karel Gott, Petra Janů, Marcela Holanová, Zdena Lorencová, Marta Kubišová, Lenka Filipová, Iveta Bartošová, Eva Pilarová, Jana Kratochvílová, Jana Robová, Bára Basiková, Naďa Urbánková, Věra Martinová a několik dalších… byli umělci českého původu (až na Waldemara Matušku, který pocházel z Východního Slovenska), kterým ti slovenského původu na popové hudební scéně jen sekundovali. Elán není pop.

Inteligentní pop je vrchol, s inteligentním popem jsem začal asi tak v jedenácti letech, když ABBA vyhrála Eurovisi. A pak už se to vezlo (přes episodu country) jedním dechem dodnes.

V Anglii to umí, jistě, Elton John a několik jednotlivců s kusovkami. Ale domovská základna toho nejlepšího světového popu všech časů je ve Francii a Itálii. Někdo by to pořadí prohodil, já ne.

Manažeři měli pravdu, jde o velice dobrý singl. Ta holka je totiž tak ku*evsky nadaná – zpívá jako bohyně, tančí jako bohyně a velmi dobře píše, ať již pro sebe nebo pro jiné – že nemůže vlastně nic pokazit, i kdyby se o nějaký paskvil záměrně snažila, aby naštvala alespoň „českého Davida“ 🙂 Jen mne bude zajímat, čemu Sia vlastně říká „lepší věci“, které prý najdeme na jejím budoucím albu, ohlášeném na rok 2024. Siu jsem neznal, ale okamžitě si její existenci vypaluju do hlavy (Chandelier je skvělý hymnus), ta holka je prostě fantastický zjev. A zase je to Australanka… stejně jako mne nedávno překvapila Charlotte Sands!

ID: Kam se poděla ta synergie, ta kreativita, když Sia spolupracovala se skvělou tanečnicí Maddie Ziegler? Song Dance Alone byl účelově „sestrojen“ pro rádia, pro klubový parket… tenhle song se bude hrát z repráčků v čekárně před Nebeskou bránou. Když jsem si přeložil sloky, tak to skutečně sedí 🙂 … ale Petr Kalandra přebásnil mnohem lepší dylanovský cover na podobné téma.

Překrásný Motýlek: Pan Věžník je proti panu Soukupovi nula odnikud, tak si ho dá aspoň nesmyslně do nadpisu. Že je to hloupý a pitomý? No a 🙂

ID: Krásný Motýlku, zajímalo by mne, co přesně oceňujete na tvorbě Ondřeje Soukupa (upřímná otázka). Postačí stručně, v heslech. Děkuji, pak se možná rozvine debata 🙂

Překrásný Motýlek: Filmová hudba, Johanka z Arku, písně Miss Moskva, Requiem pro panenku, Útěk, O lásce, Ještě tě mám plnou náruč, Vokurky atdatd….

ID: Dobře, beru, ve Vašem výčtu není především zmínka o songu Láska je Láska, kterou Soukup vykrad Princemu a vydělal díky tomu svůj první balík. Takovou věc udělá jen ubožák, ale kdo z nás nebyl alespoň trochu, nebo někdy ubožákem? Miss Moskva je skvělý song. Johanka z Arku nic zvláštního, Soukup neumí dlouhý formát, nikdy nepochopil význam pojmů repetice a variace, je to tvůrce krátkých songů. Soukupova filmová hudba je spíš filmovou hudební kulisou, ale taky OK.

Díky za Vaši odpověď, Krásný Motýlku. Teď vím, že pitomý není nikdo z Vás dvou, ani David Věžník, ani Vy. A to je důležité vědět, protože na Soukupa je možné pohlížet z různých úhlů a myslím, že David Věžník těch úhlů pohledů už čistě s ohledem na svoji novinářskou profesi obsahuje povícero. Pro jistotu. A protentokrát si vybral správně… říkám já 🙂

Překrásný Motýlek: Děkuju za váš pohled, hezký den.

Jiří Bezovský: Pane Věžníku, vy riskujete! Pan ultrapopový šéfredaktor je určitě nadšen, a vy takhle?

ID: No, šéfredaktor a redaktor jsou dvě dost odlišné pozice. Jako redaktor je Honza Balušek popové tvorbě velmi nakloněn a nijak zvlášť to neskrývá, např. stejně jako já, ale jako šéfredaktor má na starosti Babylónskou věž, zvanou Musicserver… jako její správce a stavitel, jako její architekt a zedník. Je toho milion, co šéfredaktorovi neumožňuje fungovat jako redaktor a vžít se do jeho tvůrčí podstaty na 100% (jak jinak). A mimochodem – já vím, o čem mluvím.

Ta holka, ta „předskokanka“, která „sice ještě nemá ani stránku na Wikipedii“, Charlotte Sands, je BOMBA!! Australanka Charlotte mi připomíná svým pěveckým rukopisem, kdy zabere jako tisíc koní pod kapotou F1 a pak ve zlomku vteřiny ubere plyn, jako by to byla i pro zpěvačku běžná praxe pilota formule jedna, když najíždí do šikany – připomíná mi islandskou čarodějku Björk, také barva hlasu odpovídá. Ani se při tom Charlotte nezadýchá, jen si prohrábne vlasy. Ona má budoucnost, jak o tom píše Jan Trávníček, já si ji tedy rozhodně vypaluju do hlavy a díky za skvělý TIP! ❤

Tak vyjímečně ještě pro jednou 🙂

ID: Ethel Cain se v ambientním projektu „Perverts“ nenoří do temných zákoutí lidské psychiky, ale temných zákoutí psychiky homosexuální menšiny v lidské společnosti. Text autorky Kari je půvabný, protože má poetický talent, a nezáleží na tom, že je zcela odtržený od reality vnímání hodnot většinové, křesťanské společnosti. Tak to prostě při snaze pochopit způsob myšlení lesbických, bisexuálních, nebo kdovíjakých identit a homosexuálních jedinců (v případě Davida Věžníka, člena redakce Musicserver, spíš přízemně buzerantských, člověka, který se převléká za Milana Šmolíka a uráží v komentářích své kolegy v redakci a autory s výraznými názory, které vykrádá a kopíruje, a obecně se chová jako Baluškovo „prase“)… tak takhle to prostě je. Hudba Ethel Cain je možná přijatelná v klubech na Long Island, kde se prožitky nastartují požitím tvrdých drog nebo marihuany, ale ve standardní společnosti se jedná o pokus o naprostou destrukci křesťanského vnímání kulturních hodnot. Každopádně tleskám pokusům o „alternativní“ pohled na zákony všehomíra, resp. hudební podmnožiny Vesmíru v podání kontroverzní literátky Kari 🙂 Talent máš, ale nepřesvědčuj o svých hodnotách 96% obyvatelstva planety Země. Anebo přesvědčuj – pokud máš sílu čelit protiúderům, Věžník, resp. ten jeho Šmolík Ti nepomůže, je to hlupák 🙂

Michal Foist: Nazýváš věci pravými jmény Ivane, to se dneska nenosí, klobouček.

ID: Tomio Okamura, Filip Turek, Kateřina Konečná, Václav Klaus, Miroslav Sládek – tihle všichni nazývají věci pravými jmény od nepaměti. No ale já taky, Michale, od počátků českého internetu, a často jsem musel svádět boj s různou špínou. Ovšem ty jmenovat nebudu, protože nejeden z nich stále tahá za nitky v oblastech, kde by mi mohli naházet klacky pod nohy. Já nechci vyměnit svoji, řekněme práci za guerillový boj na plný úvazek. Ale klidně se může stát cokoliv, jak se znám 🙂

Tomáš Houška: Já to poslech jenom jako zvukovou plochu bez překládání textů. Je to hodně mimo mainstream a zajímavé, ale víckrát to nemusim, na mě i muzikantsky už moc daleko. S textama souhlas, dělat z hudby agitku je vždycky na hraně. I když rozumim, že někdy je těžký se udržet a najít hranici.

Jedná se pravděpodobně o poslední poznámky, kdy jsem se zapojil do diskuze na portálu Musicserver. Dál už v tom nevidím smysl, došlo k prozření, aniž bych uváděl, nebo rozebíral důvody… každopádně Michal Pekárek není jen tak nějaký vozembouch. Tak proto, a byla to poslední kapka 🙂 Měl jsem v úmyslu vybudovat si novou kolekci vlastních UX komentářů s hudební tématikou na osobních stránkách IDstudio – a toho jsem po cca dvou letech dosáhnul, jen průběžně doplním vše, co má hlubší smysl. Těšilo mě – a snad Vám ta klikací farma bude ještě chvíli vydělávat, než se začnete znovu potápět 🍀

Ondřej Musil: Ve výčtu ještě chybějí Bídníci, což je minimálně pěveckou náročnosti snad ještě výše než „Džízs“. Poslouchat z nějakého záznamu, jak si to ti poměrně noname britští účinkující dávají a přitom musí hrát jen očima nebo pár gesty, je prostě zážitek i pro nemuzikálového posluchače.

Michal Pekarek: Ve výčtu toho chybí mnohem víc. Problém je, že recenzent vykazuje příznaky nekritického fanouška tohoto konkrétního kusu a o muzikálové scéně zas až takové povědomí nemá.

Honza Průša (autor článku / lidový aktivista): Michale – už jsme si to psali jinde… ale myslím, že se pleteš. V tom, co se u nás považuje za muzikály (tedy to co jsem tam zčásti naznačil v tom výčtu) se orientuju velmi dobře a do téhle kategorie Ježíš patří. A jestli jsem nekritickej fanoušek Ježíše? Nemyslím, že nekritickej, viděl jsem i špatný adaptace. Nicméně jo, tu hudbu i libreto i způsob, jak byl celej ten příběh uchopenej, považuju za fenomenální.

Michal Pekarek: To, co se u nás považuje za muzikály nejsou muzikály, ale písničkály. Tvoje povědomí o tom žánru a jeho provádění u nás a souvislostech je spíš malý. Obecně myslím, že jsi nekritickej fanoušek nejenom Ježíše a je to tak v pořádku. Je skvělý, že hudba dokáže někoho takhle dostat. Otázka je, jestli by měli nekritičtí fanoušci vystupovat v roli odborníků na platformách, které se tváří jako autority v oblasti hudby.

ID: První věta – přesně! Když si člověk vezme jen tu základní klasiku, Bernsteinovo West Side Story, tak celým muzikálem prostupují scénické variace na zákadní melodickou linku, což je u daného díla „Maria“. Myslím, ale jen tak zpatra, že tohle nectil ani Karel Svoboda a pouze „lepil“ songy, i když skvělé. A když takový kompoziční přístup chybí, není to muzikál, ale… „písničkál“. Pro skladatele je práce jako na kostele v obou případech, nepochybně, ale s tradičním muzikálovým pojetím je třeba toho talentu, nebo spíš citu pro formu více.

Jan Zázvůrek: Ja bych si ten článek i přečetl, ale po několikáté reklamě přes půl displeje jsem to zavřel. Nechcete je dat pryč? Ani nevím, co mi inzerovaly….

Michal Pekarek: No podstata je tvářit se jako internetový hudební periodikum, do kterýho píše kdokoli, kdo má rád hudbu a který má za cíl prodávat reklamní plochu. Takže nejde o to, jestli a co si přečteš, ale jestli klikneš. 🙂

ID: COPY odshora až dolů, VLOŽIT třeba do notesu, a můžete číst pro tu chvíli bez reklam. V prostředí mobilu.

Jan Zázvůrek: A to jako proč?

ID: Pro případ, že by Vaše poznámka byla míněna jako otázka.

Michal Pekarek: To je přesně ten úkon, kterej zvyšuje cenu reklamní plochy.

ID: Je to i přesně ten úkon, který zmírňuje mučení čtenáře vyskakujícími reklamami. Vlk se nažere a koza zůstane celá.

Michal Pekarek: No a teď se dostáváme k opravdové hodnotě toho obsahu recenze… o řád menší, než reklamní plocha.

ID: Já vím, a jsem rád, že jste to na jiném místě napsal i za mě. Když mě recenze zajímá a chci mít klid, ten úkon mi zabere jen několik vteřin.

Michal Pekarek: Problém pojmenoval už někdy v roce 2008 můj mentor Milan Kymlička (vygůglete si ho), který záhy na to zemřel: jsem šťastnej, za to co jsem zažil a napsal a že už nic nemusím nikomu dokazovat. Dnes už není nikdo , kdo by hudbu (umění) dokázal relevantně hodnotit. Jsou to jen fandové hudby / umění, kteří o tom nevědí zhola nic. Jediný měřitelný úspěch dneška spočívá v tom, že mi někdo dává důvěru psát hudbu.

ID: Na osobním profilu mám jen několik důvěryhodných přátel a je mezi nimi i člověk, který dodnes píše na Klasika+, Milana Kymličku nepochybně zná. Nebudu ho jmenovat, protože bych musel napřed požádat o svolení se o něm zmínit. Jde o to, že mmjn. píše v rámci svého působení na hudební scéně velmi zasvěcené recenze, a než se stal vyhledávaným recenzentem, než vystudoval HAMU apod., tak to byl taky jen velký fanda (především opery), často se o tom zmiňuje – stejně jako Milan Kymlička. K přesnému pohledu na věc člověk dozrává teprve věkem a vědomím, že si už může dovolit s ohledem na své postavení něco hodnotit a zveřejňovat objektivně, jinak tvrdě narazí na odpor a ješitnost v hudební branži od A do Z. To platí pro pány i kmány v hudební branži – takový Byčkov, který se vyjádřil nelichotivě o České filharmonii a jejích schopnostech interpretovat Beethovena, to mezi hráči pěkně schytal a klid má jen proto, že je to velký šéf.

Tady na Musicserver to můžete zkusit vylepšit, Michale, a protože jste profík, budete mít co říct, jen tak pro své vlastní potěšení 🙂 Jenže… a tady bych svoji poznámku ukončil ❤🍀

Michal Pekarek: Moje potěšení je podílet se a spoluvytvářet. Ideálně věci, které osobně považuju za hodnotné. Po odchodu Jiřího Černého a rozmachu internetu a různých (music)serverů vidím obrovskou disbalanci mezi možnostmi tvořit a možnostmi hodnotit tvorbu.

ID: „Podílet se a spoluvytvářet.“… tak to jsme na jedné lodi, je to výborný slogan, Michale, a já jsem rád, že jsem s Vámi prohodil alespoň několik slov, že jsem se s Vámi seznámil a zjistil, co vlastně děláte 🙂 Hodně štěstí v nadcházejícím roce! (Štěstí bude třeba.)

ID: Aneta je výborná folkařka. Když vyhrála Superstar, napsali pro ni Michal Hrůza a Oskar Petr dva vynikající popové hity, díky kterými se etablovala do mainstream proudu. Zpívat jako Šárka Vaňková neuměla, klipy byly slabé – ale ty písně byly pecky! Později začala skládat svoje vlastní táborákové popěvky a když se zadařilo, tak i folkové písničky. A všelijaké produkce v TV, rádiích, na festivalech, v charitativních projektech apod. se nás pokoušely přesvědčit, že je to stále stejná Aneta jako z dílny Michala Hrůzy nebo Oskara Petra. Jenže není, je to už jen Aneta Langerová a bez těchto dvou pánů by skončila jako Stanislav Dolínek nebo Anička Dajdou. A protože vím, kdo tenkrát za Anetu loboval, kdo ji finančně a mocensky podpořil, tak o tom nechci dál mluvit 🙂

Ondřej Musil: To je docela nesmysl, vlastně totální nesmysl. Když si například vezmu výsledky Zlatého slavíka, v Top 3 jsou zpěvačky, které si samy nesložily ani notu a jedna nemá ani svůj repertoár. Aneta se to snaží dělat po svém, mimo hlavní komerční proud. To, že pro ni napsali Oskar Petr a Michal Hrůza hity, už prostě patří k věci. Takto můžete sestřelit každého interpreta, ostatně co by byl Gott bez Svobody, že… Jenom ten Dolínek.

ID: Pokud se svým vnímáním pohybujete mimo „hlavní komerční proud“, jinými slovy mainstream, pak nemůžeme spolu diskutovat, není o čem. Já jsem se poslední dobou, cca poslední dekádu, zaměřil pouze na hlavní komerční proud, jinými slovy mainstream, tam se nelze jen snažit a dělat si něco po svém – tam čelíte všeobecně nastaveným standardům showbyznysu, tam nelze využívat „obchodní podporu“ silných hráčů v hudebním průmyslu – jako to udělala Aneta na počátku své „folkové kariéry“. Nic proti Vám nemám, aby bylo jasno, žádná hvězda toho moc nezmůže bez podpory tvůrců v šedé zóně jejího mediálního majestátu. Stalo se, že taková hvězda je autorem a zároveň interpretem jediného megahitu, jako například Jennifer Rush. Takže buďto upřesněte, „co je docela nesmysl“, nebo se jako velice pravděpodobně pasivní konzument hudby věnujte především svým koníčkům. A i když to upřesníte, já se budu muset rozhodnou, zda zareaguji a něco vysvětlím – pronic zanic jsem v závěru své poznámky neuvedl, že o něčem nechci dál mluvit.

Na Musicserver jsem v komentáři vyjádřil Heleně Zeťové kondolenci a doplnil, že se jednalo o narkomanku. A nejde jen o podobnou pseudo-karmu, jako v případě Amy Whinehouse nebo Janis Joplin… jsou tady další smutné příběhy, které byly otázkou vlastní volby, a nikoliv osudu: Petr Muk, Whitney Houston, Jimy Hendrix, Milan Chladil, Chester Bennington, Jim Morrison, Kurt Cobain, Michael Jackson, Marylin Monroe a další, např. Edit Piaf, jejíž rakev vyprovázelo  k pohřbu na pařížském hřibově Père-Lachaise 100 tisíc lidí.

Ti všichni o svoji předčasnou smrt hráli v kostky s Bohem. Bůh je jako výherní automat, Bůh je „bedna“, nelze ho porazit, je proti vítězství člověka naprogramovaný, nelze ho porazit dokud nepochopíte, jak je naprogramovaný, jak uvažuje. O to se raději ani nepokoušejte… ale ne že by to nešlo, jen hodně draze zaplatíte. Bude to hra. Vlastně prohrajete všechny úspory, kterými pak Bůh krmí své vyvolené na jejich čtyřicetileté cestě pouští. Prachy jsou božská mana. A až Vás Bůh vysaje do dna, až mu odevzdáte poslední žetony a zvednete se a půjdete otevřít okno, prohne se v pase s rukama v zátylku, pochválí Vaši odvahu, vlídně se usměje a řekne, co jste chtěli vědět a tolik jste pro to riskovali vysokými sázkami, tolik jste vytrpěli, nebo dokonce zvažovali svůj „poslední pád“. Dozvíte se od samotného Boha, jak se dá vyhrát nad samotným Bohem. Prozradí Vám Velké tajemství, nic jednoduchého… řekne Vám, že když jste od něj dostali do vínku tak vzácný dar, jako je kuráž, tak musíte umět vydržet každou ránu. Každou ránu! A taky dostanete zpátky peníze, o které Vás naoko obral, aby zjistil, jestli nepropadnete zoufalství a nepůjdete podepsat směnku do Pekla.

Helena Zeťová byla zajímavý člověk a zpěvačka. Nebyla předurčená pro slávu největší, ale rozhodně uměla upoutat pozornost, např. v jakémsi dívčím triu Black Milk, kde hlasově excelovala především Tereza Černochová. Black Milk zviditelnily jen dva covery, tj. nepůvodní skladby. Helena Zeťová se ve čtyřiačtyřiceti letech připravovala sólově na comeback s novým hudebním materiálem. Proč ne.

Z diskuzí na netu pomalu a jistě tane na povrch: … nikdo z okna jen tak nevypadne / záclona se nevěší při otevřených oknech / kdyby myla okna, zůstal by tam nějaký kyblík nebo nářadí / i kdyby stála v okně na nohou, dopadla by z prvního patra na nohy, pokud by se schválně nepřetočila, nic by se jí pravděpodobně nestalo, možná zlomenina…

A pro úplnost bych jen rád doplnil jednu aktuální noticku z tisku, která je stejně jako předešlá série poznámek komentovaná pouze na mém osobním Fb profilu, v příspěvku viditelném pouze pro přátele…

ID: Ale říkám si – asi nemělo smysl do toho veřejně rejpat. Ta psychofarmaka v kombinaci s alkoholem budou pravda, ale stejně se jedná jen o pokus vybruslit ze začarovaného kruhu tvrdých drog, jako je pervitin. Nicméně tohle časem vypluje na povrch, tedy asi. Článek si alespoň letmo projděte a sdělte to svým dětem nebo vnoučatům… dokud Vás mají, protože pak už to budou muset vyzkoušet na vlastní pěst. A tvrdě narazí.

Cituji: „K tragickému incidentu se nyní pro Blesk vyjádřilo i několik kolegů z branže, kteří tvrdí, že měla Zeťová bojovat s démony. „Spolupráce s ní patřila k těm složitějším, v branži se o ní vědělo, že je až závislá na psychofarmakách, která zapíjela alkoholem,“ řekla česká zpěvačka, která si nepřála být jmenována.“

Na osobním Fb profilu ID: Vyjímečně se přidám k hodnocení nějakého pošahaného rocku v podání pražského pěstitele bradky a kloboučku na umaštěných vlasech, J.V. Matýska. Další banda elektrifikovaných lůzrů, King Diamond, se nám snaží předložit důkazy o všeobjímajícím charakteru hudby, kde naprostý debil nebo alternativní mánička může konkurovat tvůrcům skutečné hudby, která oslovuje absolutní většinu obyvatel planety Země. Hudby, která do žádné přihrádky nespadá, protože přihrádky neexistují, dokud si jejich problematickou existenci nevynutili duševní žebráci bez talentu s elektrickými přístroji v zádech, a jejich podporovatelé s maturitou 🙂 Rock je mrtvá věc, ale byla to živá věc, v minulosti, což zombíci s bradkami vědí a občas reminiscentují, aby to vší silou promíchali s neexistující současnou realitou. Svět nemá žádný řád, ten současný nemá, silné věci přežijí, ty slabé vychcípají. Ale psát články odtržené od reality lze donekonečna… dokud se mladým lidem nevymyjou mozky 😃

Na osobním Fb profilu ID – komenty…
Tomáš Houška: Tys jim nalozil 😃 (Priznam, ze vubec nevim, o koho jde a muziku coby nudu vypinam po 10 vterinach. Na devadesatky ujde. Nebo to nejsou devadestaky? 😃 )

ID: Tome, kašlu na ně, mě už to nebaví snášet – uděláš tam svými komenty v diskuzi trafic jako blázen, že se tím šéfredaktor vloni výročne chlubil – a máničky okamžitě začnou lepit svoje příspěvky do feedu, protože se díky tobě zvednul provoz. Živit je nebudu, šlo mi jen o to vytvořit někde místo pro život na sítích. To nelze, jen se pokouším dál snít.

ID: Lepší bude podporovat konkrétní lidi v přátelích, jako jseš například Ty. Protože ta pseudoelita to neocení, i když pro ně jsem nikdy nic nedělal, jen pro sebe a své zájmy 🙂

ID: No správně – „hudebníci si odskočili od tvorby nového alba“, tohle přece nemůže nikdo chápat jinak, než jako rozvernou vánoční kravinku 🙂

Miloslav Kordík: Všichni mimo té princezny, co si potřebovala vylít žluč.

ID: Hani Bugi není zlý člověk, občas trochu ustřelí a umí se tvářit, jakože to myslí vážně, rozdává kousance podobně, jako když si hraje kočka s myší 🙂 Já jsem si tu písničku broukal s Lucií, protože ji děti znají a zpívají úplně stejně banálně už více než 300 let. Lucie pracuje na albu, tak se trochu pobavili, tohle mi nemusí nikdo vysvětlovat. Tohle se nemusí nikomu vysvětlovat.

Jiří Vladimír Matýsek: Na tom není rozverného vůbec nic. Tohle je prostě jenom úplně blbé, neskonale trapné, zoufalé a jen a jen podřezávající větev pod jednou slavnou hudební značkou.

ID: Jiří, takhle obyčejně to zpívají rodiče svým dětem, skoro až neumětelsky. Lucie hodila burana, jak by řekl Ray Charles. Existuje řada hudebníků, kteří by si nemohli dovolit hodit burana ani za všechny prachy na světě – protože jejich sláva je z devadesáti pěti procent iluze, která shoří jako celuloid, kdyby si pod vlastním zadkem škrtli sirkou… jako to udělala Lucie, která mimochodem žádné promo pro své nové album nepotřebuje. Právě proto, že slovo „Lucie“ je něco jako jeden z erbů české hudební scény, taková věc nejde rozbít jako obyčejná značka, nejde rozfoukat větrem jako strašáka na poli, nejde ho zničit jedinou rozvernou kravinkou. Erb je věčný.

Jiří Košek: Od začátku je jasné, že jde o fórek… A tak je potřeba to brát. Za mě nová podoba Lucie není špatná, jak se nám spousta novinářů snaží vnutit… Necháme se překvapit novým albem.

ID: Spousta „novinářů“ ano, ale všichni novináři nee… Jaroslav Špulák není žádný holobrádek nebo intelektuální neplavec, dělá mmjn. pro deník Právo, což je technicky a personálně následník Rudého Práva, a tam byla odjakživa novinářská elita, nehledě na to, o čem kdy psali a co si o tom kdo myslí – byli to špičkoví profíci, elita v novinářském oboru. Po převratu se rozprchli do různých redakcí, ale Právo a Novinky z jejich potenciálu stále těží. A Jaroslav Špulák to vidí stejně jako Vy nebo Já, Jiří 🙂

Skupina Lucie zve ve své verzi vánoční koledy do Betléma (Jaroslav Špulák)

Článek je napsaný skvěle, autor dokazuje, že se nikdy neutopil v méně čitelném hudebním materiálu, i kdyby měl v recenzi místy vyprávět jen svůj vlastní, poněkud „odstávající“ příběh. Jak hodně se v daném případě překrývá psané slovo s vyslechnutou realitou – na to může mít u klasiky, přesněji neoklasiky, každý posluchač svůj vlastní pohled. A to je dobře, i když to neplatí obecně pro jakýkoliv žánr.

Pro jistotu: Neoklasická hudba není totéž, co Neoklasicismus, tj. hudební směr 20. století – neoklasika je moderní interpretace klasické hudby, která kombinuje prvky klasické hudby, filmových soundtracků a současné hudby. Tato hudba často využívá tradiční nástroje, jako jsou smyčce, klavíry a flétny, ale také moderní technologie, jako jsou syntezátory a samplery.

ID: Té „holce“ na obrázku je 53 let a je to už 24 let(!) manželka Tommyho Mottoly, bývalého šéfa Sony Music, kterého nejspíš přebrala Mariah Carey?… no to jsem si sednul na prdel. Původně jsem na ní zkoušel najít nějaké mouchy na netu, protože mi zas tak zajímavá nepřipadala. Ale asi vážně bude, jen to není na první pohled jasné úplně každému 🙂

Té Kay: Mně je Thalia známá z jedné z těch úspěšnějších telenovel – Rosalinda. Joo, vedle Esmeraldy, Divokého anděla a Betty to byla tehdejší oblíbenkyně 😁

ID: Já pro jistotu správného úsudku otestuju úplně všechno, včetně mexických telenovel nebo českých nekonečných seriálů, a nemyslím to nijak osobně – ale mexické telenovely u mně nezabraly a tím pádem nemám absolutně přehled o tom, kdo v nich získával popularitu. Viděl jsem max. po jednom dílu z každé české nekonečné série – jinak to jde taky mimo mě. Ale samozřejmě vím, že v nich hraje Eva Burešová a nově i Lucie Vondráčková, protože holky dělají zároveň showbyznys. Takové informaci člověk v českém rybníčku prostě neuteče, i kdyby žil jako zvíře někde v hlubokém lese. Pokoušel jsem se najít nějakou fotku s Thalií, která bude odpovídat jejímu věku – nula. Je to zázračná bytost nebo co 🙂

Martin Bednařík: Wow, tak ona ještě existuje? Naposledy si snad pamatuji tento song…

ID: Klip z roku 2003… tam je Thalii asi tak třicet. Skvělý pohyb a hlas, tak jsem zase o něco chytřejší 🙂

Roman Ludvik: Parazitovat na fenoménu je dost ubohý

ID: Já se do takových debat velmi nerad zapojuji… ale dnes byl v Dobrém ránu na Dvojce ten mladý klučina, co zpívá repertoár Karla Gotta. On má témbr skutečně jako Mistr samotný, i když cvičené ucho tam rozpozná rozdíl mezi přirozeným a „vygenerovaným“ feelingem. Chci říct jen tolik, že jsem byl z jeho vystoupení rozpačitý. To není o tom přiblblém klišé – jakože neúcta k popové ikoně jejím dokonalým napodobováním, protože ji skutečně napodobuje dost věrně, mně se dělalo trochu nevolno z vědomí, jak hodně se chlapec musel snažit, aby svůj přednes ke Karlu Gottovi přiblížil. A musel se snažit fakt hodně, i když toho nakonec víceméně dosáhnul. Pokud něco takového z tribute umělce vytryskne snadno, byť sebedokonaleji – vůbec by mi to nevadilo. Musím si poslechnout Queenii……… aha, tak je to dobré, je to dost dobré 🙂 Jen tak dál!

ID: Leona Machálková je vrozeným způsobem velká dáma, podobně jako Marie Rottrová. Tenhle cover s tradicionálním Fischerovým textem vzniknul v roce 1997, na albu „Tenkrát o Vánocích“ ho zpíval „pankáč“ Jiří Korn. Špinarka ho svého času dala asi nejvěrněji podle Johna Lennona, ale tato verze je přearanžována do pomalejšího tempa, jiné tóniny a popovějšího hávu. Velká dáma v duši Leony Machálkové je právě nenahraditelná esence pro nový cover. Jistě, na to může mít autor článku jiný pohled. A… Tereza Mašková má díkybohu krásnou vánoční píseň! a „ukázala, že to jde i jinak“, paráda… ona to tedy jen zpívala, ale Václav Hoidekr to Lennonovi ani Yoko Ono určitě nenatřel, originál nelze přebít „jiným“ originálem, i kdyby ta novinka originální vážně byla 🙂

Josef Martínek: „Nejde o zcela originální námět, koneckonců v popu se často opakuje pár pro běžné smrtelníky stěžejních témat stále dokola a záleží vždy jen na jejich zpracování a hloubce.“

ID: Hudební tvorba má mnoho výkonnostních pater a v těch spodních se tématicky často něco „jen opakuje“, pop nebo hardcore – to je jedno, neexistují žádné dva nebo více různých světů. Originály vznikají v horních patrech, v tom nejvyšším, napříč všemi žánry. V popu to platilo, bohužel, zejména v minulosti, kdy na scéně úřadovali lidé jako Elton John. Dnes se docela bouřlivě hledají nové nápady a směry, ale kdovíjak se nedaří způsobit poprask, mění se hlavně image. Až na Linkin Park s jejich novou múzou ve vytahaném svetru 🙂

Na webu…
Nevím, zda natrvalo nebo jen dočasně kvůli připomínky, ale připíchnu si pod tento článek i následující hnůj. Jan Trávníček se vybarvil.

Jan Trávníček: Já se omlouvám, ale mi to fakt nedá.

„nepopulární“? „bez předsudků?“, „před desítkami let přisouzenému cejchu?“ „lidé, kteří z podstaty nemají rádi střední proud?“, „odhodit hloupé předsudky?“

Já normálně žasnu, jak moc jsi nepochopil, o co tady jde. To absolutně není o písničce ani o středním proudu. Pepo, jestli se ti ten nový song upřímně líbí, nikdo ti to nebere a prokrindapána si to klidně poslouchej. Vůbec ale nepobírám, jak se ale dá ve zbytku textu vyjadřujícím se k jeho osobě, nikoliv aktuálnímu singlu s takovým nosem nahoru plivnout na všechny kolegy hudební publicisty napříč českými médii, kteří Michala Davida roky a zcela zaslouženě kritizují. A že i v naší redakci je takových lidí naštěstí stále dost. Proboha, to není o žádných předsudcích. Ten člověk má za sebou minulost, ale i současnost, kdy se nějakým způsobem choval a chová a podle toho k němu lidi přistupují. Je to jeho vlastní chování a vlastní rozhodnutí, která vědomě činil a činí. A tvoje bagatelizování to do tzv. „předsudků“ a zavírání očí před nezpochybnitelnými nikoliv názory, ale fakty, ukazuje buď na nedostatek erudice a neznalosti historie nebo hůř, úplně jiné morální hodnoty, než má naprostá většina soudného obyvatelstva naší země. A mi nezbývá, než doufat, že si naši drazí čtenáři zase jednou všimnou kdo, jak a o čem píše a budou mít na paměti, že tento text není odrazem názoru celé redakce. Howgh.

Štěpán Tušják: LOL. „Nikoliv názory, ale fakta. „Morální hodnoty“. „Naprostá většina soudného obyvatelstva“. Tady už koukám chybí snad jen nadpis „Nová vlna se starým obsahem“…

Milan Menčík: Tyjo Honzo, krásně ses střelil do vlastní nohy, když jsi v dalších odstavcích potvrdil to, co píšeš v prvním. Budeš konkrétní, co David provedl svým chováním? Kromě už té ohrané spartakiády a faktu, že byl prostě v té době úspěšný jako Olympic, Gott, Elán a další, ale pouze jemu se ten bolševik pořád vrací jak bumerang. Předlož mi prosím ty tvá nezpochybnitelná „fakta“, jak říkáš… a jako dovětek nikdy jsem si nemyslel, že musí mít redakce nějak povinně stejný názor, to tady bylo kdysi a snad už se to nebude opakovat…

Milan Menčík: (připojil odkaz na článek Josefa Vlčka…)

Josef Vlček: „Michal David si změnu poměrů vyžral jako málokdo, vítězství hokejistů v Naganu mu ale přichystalo comeback, jaký česká populární hudba nezažila. Jak to bylo s proměnou talentovaného jazzového klavíristy v hitmakera?“ atd.

ID: Výborný článek! NJN, Vlček, ten má leccos v hlavě dobře srovnané, chodívám číst jeho retrospektivní texty na Headliner 🙂 Možná jen trochu zbytečně tvrdě zaryl do Janečka – napsat, že v umělecké obci pouze jemu peníze nesmrděly, je legrační poznámka. Byl to právník, měl vzdělání a vizi, jak se stát úspěšným v obchodně velice tvrdé branži, v prostředí tehdejšího kontroverzního a především kádrovacího režimu, stejně jako Štaidl, oni chtěli vydělat peníze pro sebe a rodiny těch, kterým šéfovali. Je to snad dnes nějak jinak? K tomuto tématu by se měli vyjadřovat především lidé, kteří v showbyznysu osobně figurovali, ať již vítězili nebo prohrávali. A ne máničky, které pasivně poslouchaly někde na mejdanu Dylana, ale kromě tlachání, paření a provozování alternativních koníčků nehnuly prstem. To není nic osobního, nebo ve zlém.

Marcel Studeny: O jakém chování je tu řeč? Kdo se chová špatně? To jsem moc nepochopil. Nechápu za jakém chování by měl být Michal David kritizován. Můžete mi to tu vysvětlit?

ID: To zas byl den, to byl kolotoč, když se to sejde, nikdo neví proč, to zas byl den, teď už je mi hej…

Stejně si myslím, že by měl Michal David už jen tvořit a produkovat pro jiné, mladší, songy, kusovky. A zvolit si jako skladatel nový pseudonym, třeba „Mister Jupiter“. Jupiter jako nejslavnější rolanďácký synťák a Mister jako klávesový šéf. Protože to on rozhodně je! 😀

Marcel Studeny: Promiň pane Ivane Ducare, ale jsi na koksu nebo na perníku? A nebo možná heroinu. Michalovi Davidovi asi závidím, že se má po mnohaleté dřina dobře a že vás všechny strčí do kapsy, nejen vydřeným majetkem, ale i vybraným chováním profesionála. Já jsem od Gorbačovovi prerestrojky živnostník a v mém oboru to nehrozí, ale kdyby mě oslovili jakékoliv politické strany, tak pro ně připravím catering stejný jako pro tebe. Myslím,že jeho popularita mluví sama za sebe a to co dokázal je všem jasné. Na svůj pseudonym múže být jen hrdý. Jo závist je nemoc a měli by jste se z ní léčit. Měj se krásně a ať se ti daří. V Bohnicích závist léčí a je to na pojišťovnu. Hezký večer.

ID: Ahoj Marceli, já jsem reagoval v kontextu jiného komentáře, pro Tebe moje slova získala jiný význam. Ale to nevadí 🙂 Nicméně na ty řeči o drogách se vykašli, nemám to rád a nemám rád ani umělce, kteří pod vlivem drog fungovali. Jinak moje poznámka platí – Michal David by měl začít jen tvořit a produkovat pro jiné.

Marcel Studeny: Proč by měl tvořit jen pro jiné,když se s novou písnì drží v hitparádě už několik týdnů a zpívá mu to pořád stejně a koncerty má hned beznadějně vyprodané. To asi o něčem svědčí. Nemám rád chytrolíny, kteří kritizují osobnosti, které mají lidi viditelně rádi. Možná,že se na pár let odmlčel od písní a dělal muzikály, tak si lidi mohli myslet, že už asi není tím, co býval, ale opak je pravdou, jak dokázal.

ID: Marceli, zase jsi to slyšel jinak, než já jsem to řekl – nenapsal jsem, že něco dělat má, ale že by to tak dělat mohl. Protože si myslím, že z toho bude mít radost, něco starého skončí a něco nového začne. Chytrolíny nemá nikdo rád a ty si moje slova vespod znovu přečti a uvědom si, že jsem Michala Davida nekritizoval, právě naopak, ale nenápadně, Ty máš jen tendenci vidět věci po svém. Takže, milý Marceli, Michal David už není tím, co býval, čas nezastavíš a on není typ umělce, který s věkem zraje jako víno, to platí pro Joe Cockera (†) nebo Toma Jonese… hudební přednes Michala Davida bez toho pro něj typického velkého prožitku a nasazení začíná ztrácet. Rád jsem si vyslechnul Tvůj názor, i když ty moc naslouchat neumíš 🙂

Jan Trávníček: „Ewa Farna už je tak populární, že i hudební publicisté v redakcích mezi sebou tak trochu soutěží o to, kdo ji půjde pochválit příště. Vzhledem k tomu, že u jiných koncertů bývá problém sehnat alespoň jednoho zájemce, svědčí to o tom, že na univerzálním akceptování jejích dovedností se shodneme skoro všichni.“ atd.

ID: Jan Trávníček srovnává Ewu Farnou s Mariah Carey. Asi spadnul z višně. Pravděpodobně jsem ho nepotěšil, když jsem za kandidáta na cenu Ferdinanda Peroutky prohlásil kolegu Martínka díky autentickému článku o ceremoniálu předávání cen Českého slavíka 2024 🤣 Já mám problém s tím, že už je to skutečně hodně dávno, kdy Ewa Farna zosobňovala parádní kousek (a dívku jako proutek) na české hudební scéně – tehdy to ale byla lolita a za zády měla fenomenálního producenta Leška Wronku, od kterého zběhla do Prahy pod křídla „mediální magnátky“ Hany Zaňákové, která většinou posere nebo znehodnotí všechno, na co sáhne z vlastní vůle. Jan Trávníček je protentokrát bohužel…

ID: Sokol a Háma si je tam hezky namazali na chleba, byla sranda 😃 Pam Rabbit dobrá company, ale měla vybrat nějakou zajímavější písničku, tohle bylo trochu nemastné neslané. V roce 2025 to možná bude mezi interprety zajímavější i na Slavících.

David Píchal: Sokol Háma nejlepší, jinak Pam Rabbit nevím jestli to byla chyba techniky, ale zpěv falešný jak hovado.

ID: Bylo to špatný, jakoby na playback a hlavně se trefit, a docela jsem se těšil, že tam něco předvede, i když ona žádná šansoniérka není a nikdy nebude, ale proč taky, to ani Minogue nikdy nebyla. Škoda, příště to bude lepší, musí 🙂

Jitka Šmejkalová: No hlavně by měla buď zpívat anglicky a nebo se naučit pořádně česky a artikulovat (což je dnes asi in u všech nováčků)… nerozumím ji ani slovo 🙈🙈

ID: Zjistil jsem, že kdokokoliv z Nové vlny mumloidů při běžném rozhovoru v televizi nebo na YouTube mluví zcela srozumitelně a dobře artikuluje – až na Bena Cristovao, který má vrozenou logopedickou vadu. Takže mumloidé zpívají a mumlají záměrně, je to styl, chtějí se odlišit nebo co. Nedávno jsem podrobně „studoval“ přepisy textů Viktora Sheena, je to dost dobré a zkusím se na mumlání adaptovat, přestanu vzdorovat, protože oni to dělají schválně 🙂

Nemohl jsem si nevšimnout, že se Pam Rabbit podobáte… ona asi nebude z rodiny, že? 🙂

Jitka Šmejkalová: „mumloidi“ naprosto trefný výraz teda 👏 Nene není příbuzna 😄 … jsem Čech jak poleno 🤣

ID: …takže napůl Germánka, napůl Švédka 🙂 Sorrrrrry! Nemohl jsem odolat 🙂

Jen taková lehčí odbočka do budoucnosti v roce 2025…

ID: Jo a – na Seznamu napsal Ondřej Horák (překvapivě) docela dobrý koment a já jsem si trochu (subjektivně) zareagoval:

ID: Dobrý komentář 🙂 Ewa Farna patří k tomu nejlepšímu v Česku, ale nejlepší není a brzy, už cca příští rok se to ukáže. Donekonečna někoho tlačit a usilovně zviditelňovat má svoje meze pevnosti.

Luděk Hanus: Pokud Farna patří „k tomu nejlepšímu“ co tu dnes máme, tak je to velký pokles kulturního vkusu a vnímání.

ID: Parafrázoval jsem svými slovy autora článku… nemyslím si, že Ewa Farna je dodnes elita, musí na svém návratu na výsluní z mladých let pořádně zamakat. Hudebně a bohužel i fyzicky.

Autorem zdaleka nejlepší recenze napříč všemi českými médii v rámci předávání cen Českého slavíka 2024 je Josef Martínek

Josef Martínek: „Český slavík s sebou každoročně nese dvě jistoty – že se pořadí na předních příčkách příliš nezmění a že se den po vyhlášení na internetu vyrojí spousta článků, v nichž se anketa dočká naprostého zavržení a odsouzení. Ať se to ale někomu líbí, nebo ne, jako měřítko masového vkusu svou roli plní.“ atd.

ID: A nominaci na cenu Ferdinanda Peroutky za esej o letošním ceremoniálu předávání Českých slavíků získává: Josef Martínek. Stoprocentně.

ID: Pro tentokrát jsem si dal tu práci a projel celou kolekci nového alba Impostor syndrom od Viktora Sheena. Vytáhnul jsem si přepisy všech jeho textů, protože zde mám problém rozumět v celém rozsahu, ve všech okamžicích jeho slangu. Svoji rapovanou poezii udržuje v drsné, místy vulgární rovině – není to žádná Katarzia, ale je to autentické, Sheen nevytváří laciné návnady pro svoje obvyklé publikum, ať už si pod takovým gangem představíte cokoliv. Jenže pro tentokrát mě to zaujalo taky, Impostor syndrom je totiž 100% konceptuální album, ale přesto sbírkou rozličných námětů jednotlivých kousků. Nemám tohle časté formální zneužívání pojmu „konceptuálnosti“ rád, je to těžká věc, i když máte talent.

mnert1 comment: Album „Impostor Syndrom“ od Viktora Sheena vyšlo v roce 2024 a tématicky se soustředí na osobní pocity nejistoty, vyhoření, a vnitřního konfliktu, což přesně odkazuje na fenomén impostor syndromu – tedy pochybnosti o vlastních schopnostech a neustálý strach z „odhalení“ jako někdo, kdo není dost dobrý, i když si ostatní myslí opak.

A je to pravda, a tohoto leitmotivu se Viktor nechytá vůbec lacině! Katarzia a Sheen jsou hudebně jako nebe a dudy v jakémkoliv směru srovnání. Sere mě to Sheenovo mumlání (jakoby Katarzia nemumlala…), jenže si získal moji pozornost stejně jako ona, oba dva jsou ve svých textech sociálně angažovaní a ambiciózní, a pokud jsem trochu v případě Sheena pootočil, tak jedině proto, že chlapec vytáhnul esa z rukávu a rozdal nové karty. Někdo někde napsal, že se jedná o doposud nejlepší Sheenovo album. Fajn, tak jsi mě dostal do klubu a budu číst, o čem zpíváš!

CZ texty:
genius.com/albums/Viktor-sheen/Impostor-syndrom
Impostorism:
cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_podvodníka

Viktor Sheen s novinkou „Impostor syndrom“ podle očekávání ovládl český albový žebříček (Josef Martínek)
ID: Přemýšlím – nebouchla náhodou v Kazachstánu v devadesátých letech taky nějaká jaderná elektrárna?

Původní komentář z Musicserver jsem ponechal pouze ve sdílení na vlastní profil.
ID: Tohle si prostě jako odstrašující případ hudební fúze nasdílím. Za jedno sprosté slovo se omlouvám, ale nebylo lze jinak…

Já jsem se jen pousmál, když sleduju, jak dirigent řídí hudební těleso a zběsile mává špejlí, zatímco metalisti mají dirigenta na háku a jsou k němu otočení zadkem 😃😃 To je fakt komedie 🙂 Mně by se líbilo, kdyby třeba i první a druhé housle při sólíčku vyběhly ze židle, zaklekly na odposlech, nasadily smrtící výraz a zašvihaly hřívou. Nebo kdyby tympánista zakláněl hlavu a předstíral, že se potí. V publiku postrádám moshing. Větší píčovinu jsem na Musicserver zatím neviděl 🙂

Tomáš Houška: A vysledek je ani ryba ani prase. Nebavi ani metalaky ani posluchace Smetany.

ID: Nejhorší na tom je, že metalisti potřebují k životu sebeklam, že hudebníci s jiným zaměřením metal absolutně nechápou a měli by se zahrabat pod zem. Já metal miluju – když to někdo umí!! Jako např. Emily Armstrong s nově zrozenými Linkin Park. Doslova jsem hýkal nadšením. Tvoje hudba mě taky zaujala, uviděl jsem okamžitě její potenciál a myslím, že začínáš získávat ohlas, ty čísla. A to je dobře!

ID: Ze Smetany v tom nabůstřeném bordelu nezbylo absolutně nic, kromě rozpoznatelné druhé věty ze symfonie Má vlast.

Tomáš Houška: Ja to chvili poslouchal a je to jak pises, vycucane, vynucene, chtene „umeni“.

Samozřejmě, že je to hvězda největší, pop-artová umělkyně s nejkomplexnějším talentem! Ale Marie Rottrová a Hana Zagorová mají rovněž velkou palebnou sílu napříč celou aktivní kariérou.

Pam Rabbit mám velmi rád, stejně jako Annet X. Co si budeme povídat – jedna má geny arménské, druhá ruské, no a ten mistr světa amoleta kazašské. Začíná být jasné, na jakých souřadnicích vzniká autentická tvorba (což nemusí nutně znamenat nejkvalitnější), která osloví, vypne stres a nechá člověka alespoň na chvíli, jen tak v klidu krmit labutě 🙂

Napřed jsem chtěl kefrat, že to asi těžko, protože v pravěku hráli Chinaski fakt hodně dobře. Ale když jsem si projel klip, tak jsem uznal, že tohle jsou fakt dost dobré, pravěké, původní Chinaski. Jo! 🙂

Myslím, že špatní zvukaři by se měli vyhazovat nějak exemplárně, přímo na koncertu: Hej Ty, pocem… a fanoušci by ho vyvlekli na pódium a svázali do kozelce před bicí soupravou. A bubeník by mu nandal paličkami – uši jako činely, hlava jako hajtka, záda jako Tomy a prdel jako kotel nebo šlapák. Aby z toho vytřískali nějaké PR pro další angažmá někde v druhé lize. No, porovnávat hardcore Hot Milk a Linkin Park s Emily je trochu mimo mísu – ale proti gustu žádný dišputát. Je to vlastně sranda, když se „kruh uzavírá“ podle přírodních zákonů a někdo se tváří, že asi nechápe proč 🙂 Asi to dělá schválně. Někdo si na hardcore prostě hraje, a někdo hardcore je. Chce to vyladit antény.

Gord Walter Mastergord: Insanii mám rád, co mi však trochu vadí, je fakt, že tento nápad už před relativně dlouho dobou použil zpěvák kapely Behemoth Adam Nergal Darski ve svém projektu Me And That Man. Což ve výsledku dělá z tohoto nápadu kopii a to je škoda.

Milan Šmolík: Jednak, tohle není Insanie ! A za druhé, tohle není nápad ale tohle je hudební styl, který už použilo mnoho umělců, mimo jiné i Adam Nergal Darski. To je jako kdyby jste vyčítal hiphoperovi že dělá hiphop, to už přeci dělalo spousta lidí před ním.

ID: Gord W.M. To je naprosto správná připomínka. Co je ovšem jinak oproti Darskimu… Poly Noir zpívá vlastní tvorbu, tzn. originální songy a především česky, takže žádné covery, a v takovém případě už nemá smysl nic namítat, i když napodobování hudebního rukopisu (a nikoliv stylu!!) je taktéž a potažmo „coverkování“, kopírování cizího nápadu, tedy majetku. Ale to se děje běžně především v popmusic a především se napodobováním hudebního rukopisu kurví původní know-how na slabší úroveň. Existuje jediná výjimka v českém rybníčku – Petr Muk, který dal Petra Jandu (Mám v kapse jeden frank), Václava Neckáře (Stín katedrál) a Karla Černocha (Zrcadlo) líp než oni.