Malíři dlouhé chvíle pozorují mlčky své obrazy, dřív, než je přenesou na plátno. Malíři toho zcela jistě moc nenamluví. Já jsem špatný malíř.

(nic neříkej, čti)

Viděla jsi někdy člověka se zlomenou duší?… ne srdcem, duší… je to obrovská, vyhřezlá kost z úst, krvavá, špičatá, béžová, drží člověka propnutého se zvrácenou šíjí, s vyplazeným, poraněným jazykem. Vytahuje se horem… i s páteří. Do konce života jako améba, nepostavíš se a nenadmeš hruď.

(povídej, prosím)

Rád si vytvářím sny, iluze, třebas i teď, o tobě, činím tak pozvolna, s důležitými věcmi se nemá moc spěchat, měly by se rodit z krásných, čistých pocitů, plují pak po dlouhé časy (po měsíce) v myšlenkách, když pocítíš samotu, opuštěnost, rozpouštíš je po kapkách do své krve, srdce pookřeje, v oku se zaleskne jiskřička.
Sny a iluze jsou nosní kapky, na polici mám malou lahvičku, vždycky jsem ji tam měl. Dvacet kapek na kostku cukru.

(přikývnutí)

Chtěl bych se stát prasetem, zalízt do ohrádky, válet se v bahně a lemtat pomyje z korýtka. Na kolemjdoucí zvedat špičku rypáku a lomcovat ušima v poryvech větru. Jsem pro chov jako stvořený, ovárek a po lokte zasviněná kopýtka.

Až budu koněm, budu ponym. Za mrkev od tvého táty objedu s Meri Galileo obligátní kolečko po náměstí. Jsem had a svlékám kůži. Jdu spát, tak proč ne nahý.

Recituji básně. Na způsob veřejného pláče.

Zdálo se mi o lidech na koloběžkách… kam se podíváš, jen cesty a prostranství dlážděná sklovitým mramorem. Jezdili po nich lidé na koloběžkách, s kovovými chodidly. Loreta.

Na sněmu řek stalo se nevídané – v podružném rozhovoru tekly křížem jedna přes druhou, v mnoha patrech. Nevídané možnosti pro ryby, chovaly se jako malé děti.

A vítr sebral atmosféru na výlet do vesmíru. V hloučcích jim mávali lidé, se zadrženým dechem na Zemi.

Všechny ženy se svlékly, otěhotněly a porodily na břehu moře. Poseidon smyl zbytky krve příbojem, žraloci se vrhali do písku pro placenty.

Dobrou noc, Meri Galileo

Dobře, dopiju kafe – probudil jsem se po noční – a pustím se do odstavečku.

A ještě než dopiju, Mr. Whitesnake – VT. Marvin není básník jako přírodní druh a dost dobře nevidí prameny a spodní proudy, ze kterých vytváří své řeky a protrhává hráze k lidským srdcím Mistr poezie, mág, pro něhož neexistují jiná než vlastní pravidla hry, který odmítá plytkost, který odmítá žít jako grafoman a chrlit snadná a pro široké publikum přijatelná klišé. Básně vyžadují zvláštní, poměrně vzácný typ vnímavosti od autora i od čtenáře. VT. Marvin ocení Tvoji schopnost předložit text opatřený dokonalou konvenční slupkou. Těmi slupkami lze potěšit každého bez rozdílu, líbivé slupky lze vytvářet na přání, líbivé slupky rozdává Santa Klaus lidem, kteří pro vnímání magie veršů nebyli zrozeni. Skutečné básně pod slupkou píšeš jen pro své vlastní bratry a sestry, nejkrásnější obrazy nestvořili karikaturisté, dokonalou hudbu nenapsali hitmejkři, skutečnou krásu nevidí každý, prameny a spodní proudy se musí umět vidět, být na ně citlivý jako proutkař, teprve řeky jsou každému na očích, tečou v korytech, na povrchu, řeky jsou na mapě, najdeš je i bez virgule. Vidět některé příčiny krásy se nelze naučit, s tím se tvůj čtenář musí narodit jako přírodní druh. Pod líbivou slupkou dokážeš Ty, Mr. Whitesnake, ukrývat mimořádné spodní proudy… a proto existuje ta polarizace… a proto jseš i nejseš na světě sám. To je každý den jiné. Dopil jsem to kafe

Jan Petričko alias Whitesnake
Naja naja

Když na mě dýcháš a nemáš zrovna rýmu
– a nemusí to býti pod jabloní –
jsi jako vějíř z tichých akronymů
beammaculata panna z říše Jimů
i tvoje prsa po bourbonu voní

Máš kobří kápi z miliónů ale
když ráno chladnu chováš se jak žhářka
je to jak chlastat na vesnickém bále
anebo křičet v prázdné katedrále
jsi prostě chytrá kočka obranářka

Když na mě mluvíš nikdy nepochopím
byť jedno slůvko – mohla bys být němá
jak černá řeka v níž se věčně topím
jsi-li můj osud – budu jeho kopím
protože jinak
nic už smysl nemá…

Básník odložil přetvářku a již zcela záměrně pracuje se svými psychickými defekty, upustil od jejich stále marnějšího zakrývání, rozlámal dlahy z otevřených zlomenin, serval obvazy z mokvajících ran, vysadil léky, odložil slepeckou hůl, odpojil kolostomii a vytáhnul všechny cévky a kanyly z těla. Kulhající, zmrzačený, ale svobodný vyráží s kloboukem na drobné k prvnímu nároží, pozvedá ruce k nebi a s andělíčkem na těle, zarostlý, zesláblý, zpustlý a bosý, krášlený sněhovými vločkami vydává nesrozumitelné svědectví o svém poslání. Byl to umělec, nelze pochybovat, nikdo jiný by neodešel zemřít na náměstí. Každý orgán v těle již funguje samostatně, bez ohledu na ostatní, občas se stane, že žaludek tráví, zatímco srdce nebije.

(TIP jako drobné do klobouku)

Zdeněk Horner alias Lyryk
Neoklasy; apokalibsa; 3D errida — věčná báseň

a měla ráda všechna má slova
moje pýcha autentýcha co smyslem couvá
a kde je všechno mnemo techné techna
mimo těch na bankovním čísle

?

neví — nezajímají se proroci
nezajímají o pochybný úsudek
abstraktních klišé o noci
nad nímž jest měsíc -unuděn- horoucí

z postranní kůlničky na dříví
vytahuje svato pluk měrné pruty
synům se zdají býti rozlámány předem — svět je míč příliš krutý a neznatelně křivý

ač do mýtů se nepletu
i její text byl až — do zveřejnění krásný

a celá láska za sny
vyměněná tu stojí a kulhá slintá stará se -a v nemoderním úpletu-
nenechat to být protože Holan se Skácel trhlinou práce právě mu volám nehledě na holobyt jdu echat
ozvěny zvoní blahem
volnoběh volnorůst
volno Bůh jedním tahem

marný půst v márniční podobě — spásá své dobroucí porno

Když se moje babička Vilma, z máminy strany, loučila s tímto světem, přijel jsem na svolání rodiny domů. Asi tak po pěti letech.
Sklonil jsem se v nemocnici nad její postelí… všichni mi tvrdili, že už nevidí a ani moc neslyší, skutečně mne nepoznávala. Křiknul jsem:
„Klid, neříkejte nic“, a začal ji hladit po tváři.
„Ívanica, urvišu jeden!“, po nějaké chvíli… položila mi jen dvě otázky, štěkla: „Maš strach, bojiš se?“
„Ne“, zavrtěl jsem jednoznačně a poklidně hlavou.
„Riskuješ?“„Jo“, kývnul jsem jednoznačně a poklidně hlavou.
„Tak, a včil už možu zemřit“, řekla a v duchu se usmívala.
Měl jsem dobrou náladu. Vím přesně, na co se ptala. Jestli jsem jako On, můj skutečný pokrevní dědeček. Herr Adolf Deml.

Břízy za oknem se sklonily
aby lépe viděly do tváře
té zprohýbané ženy

co pomalu mizí ve včerejší den

Tam, kde zněly lidské steny
a Mladost hledí staře
zbude možná popel jen

a Radost… z oproštění

Umím čekat a slídit, postarat se o svou denní hygienu a prohodit alespoň pár slov s lidmi, třebas i cizími.

Koukám se na lidi… vědoucíma očima a odrážím od jejich nepřátelských pohledů stále hlouběji do svého nitra vodorovným způsobem.

S Tebou jsem padal do hlubin, do vodních hlubin, tam se dobře miluje v jakémkoliv objetí.

a pak ses nadechla
a stoupala beze mne k hladině
za sluncem anebo hvězdami, kdo ví…

Kdysi dávno se malé děti rodily s křidélky. Ještě slepé uměly frnknout z porodních sálů a lékaři je museli honit po chodbách se síťkami na motýly. Maminky a tatínkové se smáli, byly to jejich děti a uměly létat.

Hrály si pod stropem v pavučinách a poblinkávaly zdravotním sestrám na čepičky.
Rodilo se vždy koncem týdne, při návštěvách, a staří lidé chodili do nemocnic s lampióny.

Za mými okny v Lysé nad Labem je několik hektarů slunečnic. Van Gogh se tu prošel po ulici a kudy chodil, tudy rozdával své představy o štěstí.

Nevnímám čas a času jsem lhostejný, neumím zestárnout (a tolik bych chtěl). S křidélky jsem se narodil, žiju však pod hladinou, naslouchám rybám, umí si hezky povídat.

Znám mořskou vílu, tančí pod hladinou s hvězdami na kulisách, Laterna Magica. Moje pohádky jsou jen pro ni, je sladká, narodila se s křidélky, tancuje pro mne nahá.

Nedokázal bych zabít, tak to nezkoušej, bratříčku, Tvá krev nepoteče jen tak, pro nic za nic. Žijeme příliš hluboko, nezemřeme po vzájemném souboji. Tebe i mne dokáže zabít jedině Ona, každý z nás ji máme v něčem jiném.

Po hladině krouží vlci. Kdysi to byli moji i tvoji sourozenci. Vyjí na měsíc a žárlí na hvězdy, jede si pro nás Velký vůz.

Jsem wervolf. Když zavřu oči, povídám si s dědečkem. O jeho loučení s rodinou a časech, kdy znal jen mosazné patrony a svýho Mausera. Odnaučil se plakat. Všichni se tehdy odnaučili plakat, jinak to nešlo.

I ryby se naučily létat, dětem pro radost. Ptáci odlétají na jih a ryby do vesmíru. Obletí Slunce a přinášejí nové zprávy z jiných světů. Knihy už nejsou.

Nad hladinou utichnul život. Tvorové se naučili žít v hlubinách. A ti, co ze vzdoru zbyli na březích, stejně jen čekají… až se otevře mořská hladina, chtějí se ponořit po svém, bez rizika.

Pro bratříčka a sestřičku

Z kina jsem odcházel pod vlivem silných dojmů.

Po 30ti minutách rozpačité a problematické úvodní pasáže, v okamžiku, kdy se Etzler a Rašilov dovídají z televizní obrazovky o vraždách novináře a ruského agenta zapletených do korupční aféry, se jako mávnutím kouzelného proutku rozjíždí velice zdařilý a podmanivý politický thriller se všemi atributy ambiciózního díla nabitého výraznými hereckými výkony, filmový thriller, který vás pohltí a především „nechá zapomenout“ na zpackané úvodní scény.

Na ústřední postavy se v Klempířově a Hubáčkově scénáři nehraje, Spáčilky tohle tradiční klišé samozřejmě hledaly, nenašly a logicky vřeštěly. Někdo tady předložil příběh, ve kterém vpouští do společenského ringu ne jednoho, ne dva, ale hejno rovnocenných gladiátorů s bouchačkami, protože tak to v reálném byznysu vlastně chodí. Leitmotiv korupce nelze vyložit pomocí střetu Lundgrena a Van Damma, korupce je vždy kolektivní hra celého stáda průměrných lidských sviní.

Bohužel, je to tak, Tomáš Zelenka se jako debutující režisér dopouští fatální chyby, když úvodní pasáže Hranařů rozehrává na bázi zcela jiného filmařského rukopisu (mexická telenovela!), než jaký předvádí vynikajícím způsobem až teprve posléze, po půlhodinovém utápění se v panoramatických záběrech scén, bez výrazných, pro Zelenkův rukopis tak typických detailů a dynamického střihu, se špatnými postsynchrony Mertovy hudby a zanedbaným vyprávěním. Proč Zelenku někdo neupozornil, že tohle byl hodně špatný experiment, který do projektu vnesl neomluvitelnou slabinu a nabídnul jej bez boje ke ztrhání ve společenských rubrikách, Spáčilkám anebo dalším nájemným knihomolům? Tomáš Zelenka nesvedl rozehrát příběh z bodu mrazu do bodu varu jako ve filmech s Meryl Streepovou, kde se celou věčnost zdánlivě nic neděje a aniž byste postřehli, že vám začaly téct slzy po tváři.

Já jsem pozitivní člověk a mám rád vady na kráse, protože krása ve skutečnosti taková je – nikdy není dokonalá. Viděl jsem vynikající český film! Děkuji

Raperská poetika je přes veškerou svoji syrovost předurčena pro jedinečné propojení s dokonalou hudební formou, raperský verš je totiž sám o sobě velice přesným zvukomalebným dílkem, který nemá co dočinění s nestravitelnou abstraktní poezií. Funkový minimalismus v melodických linkách jde ruku v ruce s koncentrovanou vášní v expresivním přednesu Básníka, muže, jenž otevírá své vlastní a hledá pro souznění to Vaše nitro, způsobem, který mu neumožňuje skrývat chabé myšlenky za popové refrény, sborový zpěv anebo polonahé tanečnice. Skuteční rapeři před vámi stojí o samotě, jako šansoniéři, hledají pro vás klíč ke svým vzpomínkám, staví pro vás bránu do svého srdce, musí bojovat o vaši přízeň svojí pravdou a naléhavostí.

Oto Klempíř směřoval k takovému postoji celé dvě desítky let, kdy procházel peripetiemi kmenové formace J.A.R, kdy tvořil a podílel se jako textař a interpret zejména na projektech svých doposud známějších anebo slavnějších kolegů. Než přišel čas vystoupit z vlastního stínu.

Spojením tvůrčích talentů slovenského basového virtuoza Oskara Rózsy a českého básníka a rapera vzniká Otovo první unikátní sólové album nesoucí název Špička, hudební opus, který je komplementární součástí knižní publikace Tali Bachtar! (podzim 2011). Kniha je osobní výpovědí a průřezem toho nejlepšího z tvorby výrazného, originálního a popravdě vyjímečného básníka a hudebního textaře Oty Klempíře za posledních více než dvacet let. Kapitola básní nesoucí ústřední název Tali Bachtar! a kapitola rapových textů Špička představují u autora obecný zlom a posun k vyššímu uměleckému cíli než doposud.